Kauza WikiLeaks obnažila demokracii na dřeň

Kauza WikiLeaks, která v těchto dnech víří především světovou politiku a média, je víc než jen debatou o svobodě slova. Je skutečnou výpovědí o stavu současné demokracie, o tom, jak je tento zatím nejdokonalejší z nedokonalých výdobytků chápán v různých koutech západního světa a jak bude vnímán i v budoucnosti. V každém případě ale můžeme konstatovat, že jsme se ocitli na začátku konce či na konci před novým začátkem demokracie jako takové.

Na jedné straně stojí zastánci nejliberálnějšího přístupu, pro něž je svoboda slova posvátná a demokracie hodnotou nejvyšší. Aktivity WikiLeaks sice otevřeně nevítají, ale hodlají je před rozkacenými politiky ve jménu nedostižného ideálu bránit do poslední chvíle. Na straně druhé vidíme rovněž fundamentální postoje, které však WikiLeaks vhánějí do spirály velezrad a jejího zakladatele Juliana Assange by nejraději ukřižovaly na nejbližším washingtonském kopci. I přesto si asi o takové Sarah Palinové či některých republikánských členech amerického Kongresu pro jejich osobité volání po drakonickém trestu pro Assange nebudeme myslet, že jsou menšími demokraty než libertariáni z první skupiny.

Jak tedy vyřešit rozpor mezi tím, že se na jedné straně veřejnosti možná i záslužně odhaluje až na dřeň tajná diplomacie, která nemá s veřejnými proklamacemi politiků nic společného a často ji lze lakonicky charakterizovat jako prosté kutí piklí, se zcela brutálním zásahem do globálního systému bezpečnosti? Jak se srovnat s tím, že svobodě slova se tu sice dostává poct nejvyšších, ale zároveň je v pozici prodejné děvky, která bez skrupulí poskytuje naprosto zásadní informace skutečným nepřátelům demokracie, jako jsou Írán, KLDR, různé teroristické buňky nestátního charakteru a další výspy radikalismu? A že tím tedy možná nevědomky sama sebe vplétá do kol zhouby, které se již začínají pomalu rozjíždět? A jak nahlížet na samotného Assange? Jako na člověka oddaného svobodě slova a demokracii, nebo prachsprostého vyděrače a maniaka, který si usmyslel, že dokáže měnit celé vlády, ba i systémy, kdy si zamane?

Jsem přesvěčen, že tam, kde na nás z obou stran míří fundamentalistické postoje, musí realita i  v budoucnu ležet někde uprostřed. Že se budeme muset v zájmu sebe samých smířit s tím, že demokracie se bude spíš než svému ideálu blížit jakési limitované demokracii (či reáldemokracii), systému s mantinely, které sami budeme hlídat (politici liberálnějším přístupem a otevřeností k nám všem, žurnalisté a politologové jistou dávkou autocenzury, prostí občané respektem k různým národně i globálněbezpečnostním opatřením apod.). Demokracie bez mantinelů a limitů totiž může po chvíli zavánět anarchií, demokracie sevřená pevně v kleštích hrozeb a trestů zase autokracií úzké skupiny vyvolených. Chránit ji proto musíme všichni. Před postoji assangeovskými i palinovskými, především pak před skutečnými nepřáteli, kteří čekají na každou příležitost, jak ji zničit.