Ideální povolání? Nabubřelý odborářský boss!

Jestli v něčem Česko nezaostává za západní Evropou, pak je to fundamentalismus a nabubřelost jeho odborářských bossů. Bizarní slova, vyhrožování a všudypřítomné zaklínadlo stávky, to poslední léta české odbory plně charakterizuje. Bohužel. Až mám někdy pocit, že v zakouřených kancelářích všemožných odborových centrál leží kromě židlí, stolů a šanonů i pověstný pupek světa. Když jsem tedy - virtuálně - přemýšlel, jakéže povolání je dnes synonymem k ideálu, padla volba na odbory.

Na výběr jsem sám sobě přitom dal mnohá lákadla. Co takhle kněz v Polsku? Silně katolická země znamená navzdory ekonomickým krizím přísun klientů až do doby odchodu na odpočinek, ale zase bych těžko vysvětloval, že jsem v celibátu zplodil dvě děti. Úředník za přepážkou čínského úřadu práce? V Číně mají nyní na 40 miliónů nezaměstnaných, takže výpověď pro nadbytečnost by mi asi nehrozila ani v době nejhlubší recese (což je pochopitelně v Číně, kde předevčírem znamená již pozítří, jev neexistující). Ale za ty fronty zoufalých čekatelů každé pondělí ráno před kanceláří mi ani vždy pevný jüan nestojí! Nakonec jsem tedy zvolil odbory, byť jsem chvíli váhal mezi luxusní francouzskou a zdivočelou českou variantou - žádná zodpovědnost, jistota práce a plná ústa planých řečí.

Z událostí posledních několika týdnů (především v kauzách ČSA a pražského dopravního podniku) mohl mít méně informovaný či protřelý divák a čtenář dojem, že 1. odbory jsou elitou podniku, 2. odbory vždy vědí, jaká strategická rozhodnutí jsou pro podnik nejlepší, 3. odbory nelžou, 4. stávka je vždy až nejkrajnější řešení, 5. odbory nemyslí na sebe, ale pro dobro všech. V reálu se ale tyto věci mají jinak. České odbory v obou zmíněných kauzách prokázaly fatální nedostatek profesionality, flexibility a nebojím se říci i starorežimní zakořeněnost v revolučních palebných pozicích.

Pojďme si vše krátce rozebrat. Pokud je nějaký podnik hluboko v červených číslech, na čemž má v dnešní době lví podíl především ekonomická krize, přijímá schopný management (což ovšem také není automatická věc) klasická krátkodobá i střednědobá opatření - od omezení zbytných výdajů atd. až po mnohdy nezbytné propouštění. Cílem musí být vždy záchrana firmy, jen tak je možné následně opět rozvinout výrobu (služby) a nabírat lidi. V té chvíli bych očekával pragmatický a zejména firmě loajální postoj odborů. A co slyšíme? Propouštět se nebude, platy se snižovat nebudou, sociální benefity nám nevezmete, ale můžete vyměnit management. A když nebude po našem, zastávkujeme si!

Aby bylo jasno, jsem typický produkt zaměstnaneckého poměru, takže rozumím snaze ochránit zaměstnance společností i institucí před zvůlí jejich zaměstnavatelů, dohledu nad dodržováním sociální legislativy a svým způsobem i kontrole správného hospodaření podniku. Znám ze své bývalé novinářské praxe řadu pracovitých, progresivních a zodpovědných odborářů i pořádných sviní mezi zaměstnavateli. Nikdy jsem ale nerozuměl samolibosti a lehkosti, s jakou odboráři vyhrožují stávkou, aniž by ovšem chtěli převzít zodpovědnost za její dopady na ekonomiku i image firmy. Tam je ten zakopaný pes. Kdyby zákony obecně trochu na tento aspekt pamatovaly (což ale nemá logiku, to připouštím), méně by se v odborářských kancelářích planě žvanilo a více dělalo.

Česko je v oblasti odborového sdružování (na rozdíl od mnoha jiných sektorů, kde silně pokulháváme) na úrovni vyspělých západoevropských států, ale že by mě to v poslední době zrovna nějak těšilo, to se říci nedá.