Život uběhl jako sen

Ví člověk opravdu, co chce? Nikdy to neví. Zeptejte se starších lidí a oni vám to řeknou: „Nestačili jsme si ani uvědomit, jak jsme život prožili a co jsme v něm vlastně dělali. Naráz někam proklouzl.“

Vzpomínám si sám na sebe v prvních dvaceti, možná i trochu ve třiceti letech života, ale posledních třicet nebo čtyřicet roků si už ani nepamatuji.

Ale je možné žít vědomě. Co nám v tom brání? Představte si, kdyby mi rodiče v dětství řekli: „Pozoruj se: jsi přání…“.

Kéž bychom byli vychováváni ke správnému vnímání života!

Kdyby nás takto vychovávala rodina a škola, pak by bylo všechno zcela jiné! Kde je ta rodina, kde je ta škola! Nic takového není!

Moji rodiče nevěděli, jak mě vychovávat – ve škole je to nenaučili a mě také ne. Výsledkem je, že jsem takový, jaký jsem: Prožil jsem svůj život, ani nevím jak, vychoval jsem své děti, aniž bych věděl, jak se mají vychovávat, ony už vychovávají mé vnuky, a také nevědí jak.

Takto postupujeme z generace na generaci. Když se na lidstvo podíváte zvenčí, naše chování naprosto neodpovídá naší inteligenci, našim vnitřním schopnostem! Podívejte se, jak zbytečně plýtváme životem!

Proto je nejdůležitějším problémem lidstva výchova a vzdělání. Pokud správně vychováme jednu generaci, můžeme napravit celé lidstvo, můžeme změnit celý život na Zemi.