Pouť - zkuste kroužit v létající labuti celou jízdu dole

Byla to pouť někdy okolo roku 1983. Byli jsme na dovolené v Hřiměždicích, večer před tím  ve společnosti Staropramen 10% a nějak se nám ráno neudělalo úplně dobře. Na pouť jsme samozřejmě šli, protože jsme chodili každý rok a naše extempore na létajících labutích nemělo chybu.

ilustrační fotoDENÍK/Tomáš Machálek

To jsme totiž s kamarádem (abychom vše vyzkoušeli) šli na „Prodloužený vyhlídkový let“, jenže jak nám nebylo tak úplně nejlépe. tak jsme si řekli: „Hele nebudeme tahat za tu páku. budeme jezdit stále dole u země. V té výšce by se nám mohlo něco přihodit a byl by průšvih.“ S tím ovšem nepočítal pán, co létající labutě provozoval.

Když se labutě rozjely, ozvalo se z reproduktoru medovým hlasem: "Zatáhněte za ovládací páku a labuť se s vámi vznese do výsky 8,6 metru.“

Všechny labutě se jako na povel zvedly, jen ta naše kroužila stále dole a nevím, koho z nás to napadlo ale v tu chvíli jsme začali strašné usilovně „studovat“ labuť a dělali jsme, že hledáme nějakou páku, či co a nemůžeme jí najít. V tom našem stavu to muselo vypadat docela věrohodně.

Z reproduktoru se začalo ozývat: „Za tu černou páku, co jí máte mezi sebou!“ Začali jsme tedy tahat za páku všemi možnými směry, hlavně nahoru, přičemž jsme si dávali pozor, abychom za ni nevzali tak, že bychom se vznesli. Z reproduktoru se ozývalo dost zesílené: „Za tu páku dozadu!“ A když jsme projížděli okolo „ovládací budky“, z okénka, do půl těla vykloněný, držíc v jedné ruce mikrofon, byl ten pán a snažil se volnou rukou za tu páku zatáhnout.

Po třech minutách, nebo jak dlouho ty „prodloužené vyhlídkové lety“ trvaly se ostatní labutě snesly dolů a jízda skončila, aniž bychom se vznesli.

Další sranda byla ve „strašidelném domě“. On nám připadal nějaký nevyužitý, či tak něco. Nikdo tam pomalu nechodil, majitel seděl znuděné u vchodu…

Abychom mu udělali radost, šli jsme tam všichni (asi 12 lidí). S kamarádem jsme u každého „bubáka“ děsně řvali a vůbec jsme se prima „báli“.

Asi tak v polovině byl někdo živý a dělal na lidi „baf“. Kolega před námi se ho dost polekal. My jsme zůstali stát za rohem a ten živý bubák z toho byl asi nějaký netrpělivý, kde že jako jsme, načež vykoukl a my jsme udělali „baf“ na něj, s čímž nepočítal a stračně se lekl.

Když jsme ze „strašidelného domu“ vylezli, byla u vchodu pěkná fronta na lístky a jeden známý dodnes vypraví, jak když jsme byli uvnitř, vzbuzovala ona maringotka nesmírný zájem lidi na pouti tím, jak se celá otřásala a ozývaly se z ni kromě těch z reproduktoru hrůzostrašné výkřiky. Jistě si tenkrát mnoho lidiček řeklo, ze to musí vidět, i když před tím je to třeba vůbec nezajímalo.