Po životě bez peněz a se společným majetkem zatoužili mnozí a někteří se o to s větším či menším úspěchem pokusili. Podívejme se na některé takové případy.
Asi nejznámějším příkladem jsou mniši. Vyskytují se v mnoha kulturách, nejznámější jsou buddhističtí, hinduističtí a křesťanští mniši. Křesťanští poustevníci byli běžní již v prvních křesťanských stoletích hlavně ve východní části Římské říše. Například v Egyptě na kraji pouště jich žilo mnoho. Označení monach pro osamoceně žijícího člověka pochází od řeckého mono = jeden. Po čase začali vytvářet společenství, zárodky budoucích klášterů. Označení monach zůstalo, i když žili v komunitách. Některé jsou velmi početné, například kláštery na hoře Athos. Každý klášter má sice svého ekonoma, který obstarává hospodářské kontakty se světem, mniši i mnišky však žijí bez peněz. Hlavně v západní polovině Evropy mniši pracují v různých ústavech nebo učí na školách, plat však dostává klášter. Jsou sice různé výjimky. Například já jsem v mládí slyšel o lékařovi, kterému v době jeho studií zemřeli oba rodiče. Měl však sestru, která byla řeholnice a pracovala v nemocnici. Ta požádala, aby část jejího výdělku dostával osiřelý bratr. Představená to schválila a on s podporou sestry vystudoval. Život bez peněz tedy u mnichů funguje, ale je to velmi specifický případ: jsou stejného vyznání, duchovně zaměření a nemají rodiny.
V historii bylo mnoho případů, kdy se různé skupiny pokusily o podobný způsob života. Na počátku doby husitské chodili po Čechách kazatelé a hlásali, že přichází konec světa a že ho přežijí ti, kteří budou bydlet v nově budovaném městě Táboře (nazvaném podle biblické hory Tábor). Uváděli i další města, v nichž bude možné přežít konec světa, ale v jejich výčtu se již jednotliví kazatelé rozcházeli. Náboženští horlivci do Tábora skutečně přicházeli a začali tam žít v komunitě nepoužívající peníze. Vydrželo jim to půl roku, pak přišli na to, že je dobré řemeslníky platit penězi podle vykonané práce, že se tím výstavba zrychlí.
Úspěšné byly redukce, které zakládali jezuité v Latinské Americe v 17. a 18. století. Byly to vesnice a později města, jejichž středem byla kaple, později dokonce velký chrám, vedle škola a kolem domy Indiánů a dílny. A za nimi pole. Redukce tomu říkali proto, že Indiáni žili jenom v této malé redukci, zatímco dříve se pohybovali po velkém území, na kterém lovili. Jezuitští misionáři je naučili zemědělství a řemeslům, nezaváděli však peníze. Fungovaly více než sto let, pak však byli jezuité vyhnání. Důvodem byli kolonisti, kteří chtěli zakládat farmy a pěstovat tabák, cukrovou třtinu, kakao a další plodiny, které se nechaly úspěšně vozit do Evropy. Jezuité jim v tom účinně bránili. Více se lze dočíst na internetu po zadání jezuitské redukce. Před časem taky běžel film Mise, který ukazoval rušení jedné takové redukce. Osobně si myslím, že pokud by nechali redukcím volný vývoj, dříve či později by peníze zavedli.
V 19. století rodina jednoho amerického podnikatele tragicky přišla o všechny tři děti. Rodiče se s tím vyrovnali nečekaným způsobem: založili komunitu, ve které žili všichni v bratrství, jeden pracoval pro druhého. Peníze nepoužívali. Zvláštností bylo, že členové komunity byli z různých církví, v Americe jich mají hodně. (Jeden americký arcibiskup říkal: Můžete si přát jakoukoliv církev, každou máme. – Narážel tak na reklamní slogany obchodníků.) Komunita fungovala asi 30 let, pak mezi členy začaly rozpory, které vedly k jejímu rozpadu.
V USA bylo více sekt se společným majetkem. Jednu z největších založil Jim Jones. Jmenovala se Chrám lidu (Peoples Temple) a v době vrcholného rozkvětu měla 20 tisíc členů. Vyšli původně z křesťanství, pak se však sekta brala podivnými cestami a jednu dobu zakladatel o sobě prohlašoval, že je převtělením Lenina. Nakonec příslušníci sekty provedli hromadnou sebevraždu.
Po vzniku státu Izrael zavedli pro nově příchozí občany kibucy, které se v mnohém podobají redukcím. Jsou dostatečně známé, nemusím se o nich rozpisovat. Jen bych podotkl, že mnohé existují dodnes, mají však okrajový význam a ekonomicky si většinou nestojí moc dobře.
Nemohu vynechat ani komunisty, kteří šli na to vědeckým způsobem. Postupným vývojem. V padesátých letech v sovětské továrně, již si nevzpomínám, zda byla jen jedna či jich bylo více, zavedli tento systém: uprostřed dílny byly bedny a u nich stůl a na něm v krabici peníze. Dělníci dávali vyrobené součástky do beden a z peněz si brali příslušný obnos odpovídající počtu vyrobených součástek. Po nějaké době to vyhodnotili a zjistili, že v bednách je více součástek než odpovídá odebraným penězům. Při vyšetřování se ukázalo, že někteří dělníci si brali méně peněz, než odpovídalo vyrobeným kusům. Inu, sovětští lidé. Byli proto poučeni, že si musejí brát z krabice peníze v plné výši. S napětím jsem očekával další kroky na cestě ke komunizmu – nedočkal jsem se. Rudé právo se už k tématu nevrátilo. Dodnes mi to není jasné. Místo toho Chruščov, bylo to myslím na konci roku1961, měl na jednom zasedání projev, který vyšel v RP pod palcovým titulkem: JEŠTĚ DNEŠNÍ GENERACE SOVĚTSKÝCH LIDÍ BUDE ŽÍT V KOMUNIZMU. Projev nastínil, že během 10 let SSSR předstihne USA ve všech důležitých produktech ve výrobě na jednoho obyvatele (na dušu naselenija). A během dalších deseti let, tedy v roce 1981, bude v Sojuzu komunizmus. Jenže v roce 1964 byl při vnitrostranickém puči Chruščov zbaven všech funkcí. Ve všech komunistických funkcích se pohlaváři střídali při vnitrostranických pučích, v řádných volebních termínech (na volebních sjezdech) byli vždy zvoleni ti stávající. To byla taková specialita. A nové vedení nezajistilo realizaci Chruščovova plánu. Věřím, že teoretici marxizmu leninizmu v diskuzi upřesní to, co jsem tu s trochou ironie uvedl.
