Následující příběh vyprávěl nedávno zemřelý jezuita Jan Rybář. Vězni z Valdic byli zaměstnáni broušením skla.
Poručík Protiva, jeden z dozorců, chodil od brusu k brusu, vědom si své nadřazenosti se pohupoval a občas něco pronesl. Jednou se zastavil u františkána Jana Bárty a řekl mu: „Vy byste mne nejraději viděl viset, viďte Bárta?“ Neměl tušení, že křesťané mají přikázáno milovat i své nepřátele a špatně pochopil jeho odpověď: „Kdepak, já bych byl první, kdo by vás hájil, když by vás chtěli věšet.“
Bral to jako ironii a uraženě mu řekl, že domů půjde jako poslední. Zdá se, poručík Protiva měl prorockého ducha. Bárta skutečně šel domů jako poslední. Ale současně se splnilo i to poručíkovo oběšení. Jeho žena zpronevěřila velké peníze a stanula před soudem. Poručík Protiva tu hanbu neunesl, oběsil se sám. Bohužel tak, že františkán Bárta nebyl nablízku, tedy mu nikdo nepomohl. Ironií bylo, že dozorce v práci dokázal uhlídat velkou partu vězňů, doma však nedokázal uhlídat jednu ženu. Zajímavé, že si nevšiml, že mají doma nějak mnoho peněz. I když k tomu musím podotknout, že jsem slyšel o podobném případu, kdy žena kradla peníze a všechny peníze, které v práci odcizila, z ní vytahal její vykutálený milenec. Její manžel tedy nadbytek peněz nemohl pozorovat. Tím však nechci z ničeho podobného obviňovat paní Protivovou.
