V mé rodné vesnici byla na počátku 50 let zatčena a poslána do vězení „protistátní skupina“. Asi chtěli komunisti vytvořit ovzduší strachu v oblasti, kde dostali malé procento hlasů při volbách.
Nebo si tak připravovali půdu pro založení JZD. Postup byl stejný jako na mnoha jiných místech naší vlasti: Dva příslušníci StB se vydávali za agenty vyslané ze Západu, někteří vesničané je ukryli či jim jinak pomohli. Pak byli „záškodníci“ dopadeni a ti co jim dali třeba jen trochu jídla, šli na roky do vězení. Dva členové této „skupiny“, jeden byl sedlák H., druhý byl hospodský a řezník v jedné osobě B., k nám po návratu z vězení občas přišli na „kus řeči“ a něco z jejich vzpomínek mně uvízlo v paměti. Hospodský žel do vězení s dobře klenutým bříškem, jak se na hospodského sluší. Domů se vrátil štíhlý. Sedlák šel do vězení sedřený a vyhublý, byl zvyklý pracovat na poli od rána do večera. Ve vězení trochu přibral. Oba přitom byli ve věznici v Plzni-Borech a pracovali v ocelárně ve Škodovce. Tenkrát se však Škodovka jmenovala ZVIL, Závody Vladimíra Iljiče Lenina. Brzy se však z obchodních důvodů vrátila k původnímu názvu. Hospodský líčil dřinu ve špatném prostředí a to, že trpěli hladem. Sedlák říkal, že dělali jen osm hodin denně a pak mohli ležet. Většinou leželi na břiše, aby tak necítili hlad.
Nejdelší trest dostal pan farář, který byl taky do skupiny zahrnut. Navíc si je odkroutil v Jáchymově. Vrátil se s podlomeným zdravím. Říkal, že to je následek pobytů v korekci, kterou mu napařili kolikrát bezdůvodně.
Pak přišel rok 1968 a hospodský přišel za sedlákem: „Necháme se rehabilitovat!“
Sedlák mávl rukou: „To je dávno za námi. Co bychom z toho měli?“
Hospodský žádost podal a celá skupina byla rehabilitována. To bylo vše, žádné odškodnění, žádné potrestání viníků. Pan farář zemřel krátce po svých padesátých narozeninách, hospodský se dožil něco málo přes 60 let. Oba od návratu z vězení trpěli různými nemocemi. Sedlák H. pracoval v JZD na poli, pak dělal nočního hlídače v kravíně až do svých 80 let.
Někdy v polovině devadesátých let se v blízkém městě bratranec setkal v hospodě s jedním důchodcem, který měl něco vypito a vzpomínal, jak pracoval u StB. Vyprávěl také, jak zatýkali faráře v mém rodišti. Řídicí důstojník tomu začínajícímu pracovníkovi řekl, že má jít k sedlákovi P a představit se jako agent vyslaný ze Západu. Pak má jít spolu se sedlákem P. na faru. Ten sedlák P. ho měl představit jako agenta vyslaného ze Západu a požádat o vydání falešného rodného listu. StB měla dobré informace, farář si sedláka P. vážil, byla tedy větší šance, že na provokaci skočí. Přesto farář při jejich příchodu měl jisté pochybnosti o pravosti agenta. Vyřešil to tím, že mu dal čistý tiskopis, ať si falešný rodný list vystaví sám. Agent tento bianko formulář předal jako trofej svému veliteli a byl nemile překvapen, že ho seřval, za toto ho neodsoudí ani socialistický soud. Posadil ho do auta, dva důstojníci si sedli k němu a tito tři jeli do vesnice B. Zaparkovali kus od kostela kryti keři a agent šel na faru požádat o jídlo a teplý oděv. Dostal chleba a svetr. Přinesl to k autu. Důstojníci přikývli a šli faráře zatknout. Nazpět jeli čtyři, vezli si zatčeného faráře, kterého hned dali do vyšetřovací vazby. Socialistickému soudu to stačilo, aby faráře poslal na roky do Jáchymova, kde si zničil zdraví a dlouho už pak nepožil. Naproti tomu ten příslušník StB měl vysoký důchod a mohl vysedávat po hospodách a vyprávět své vzpomínky.
