Dne 24. 1. zde byl zveřejněn blog Jana Bartoška „Utlačovaní křesťané….“ Překvapivě mnoho diskutujících s blogem nesouhlasilo a nejčastěji argumentovali tím, že křesťanství šířili kolonizátoři, aby mohli příslušné území ovládnout.
Tím považovali pronásledování křesťanů za omluvitelné.
Vím, že dnes se ničí sochy různých osobností s tím, že ty osoby souhlasily s otroctvím a mnoho lidí to uznává. Zatím ještě nikdo nevraždí bílé za to, že jsou potomci někdejších otrokářů, ale co není, může být a těžko proti tomu hledat argumenty, které by ti zanícenci uznali. Přesto bych se pokusil.
Křesťané jsou především pronásledováni v mnoha muslimských zemích, ne ve všech. To křesťanství tam nebylo „vnuceno“ misionáři nebo kolonisty, tyto země byly před příchodem islámu křesťanské. Například dnešní Sýrie byla původně součástí Římské říše, pak Východořímské, která se přeměnila na Byzantskou říši. Křesťané tam byli většinou v klidu, až před 10 lety vypukla občanská válka a mnoho křesťanů zahynulo a mnozí se zachránili útěkem. Nebo Irák. To byla původně Perská říše, v níž převládlo křesťanství ještě dříve než v Římské říši, pak ji však obsadili muslimové. Ti křesťany střídavě pronásledovali a nechávali na pokoji. Například za Saddáma Husajna měli klid. Pak tam Bush ml. poslal armádu, aby tam zavedla demokracii. Nepovedlo se a jednu chvíli byl u moci tzv. Islámský stát, kdy musela většina křesťanů uprchnout ze země a jen málo se jich mohlo vrátit.
Další zemí, kde jsou křesťané pronásledováni, je Čína. Ani tam křesťanství nepřinesli kolonizátoři, Čína nikdy nebyla kolonií. Křesťanství tam přinesl jezuita Matteo Ricci. Někdy kolem roku 1580 odjel do Macaa, kde asi dva roky čekal, až bude vpuštěn do země. Čína tehdy cizince jen tak snadno nepřijímala. Za tu dobu se naučil čínsky. V Evropě to tenkrát snad nikdo neuměl. Když se konečně dostal k císařskému dvoru a vyložil křesťanské učení, velmi se císaři líbilo. Vadila mu jediná věc: latina. „Kdyby se bohoslužby konaly v čínštině, vyhlásím to za státní náboženství, takto nic.“ Matteo však v Pekingu zůstal. Jako dar přinesl císaři mechanické hodiny, které tehdy ještě v Číně neznali. Nikdo je neuměl opravit, zůstal tam tedy proto, aby je císaři udržoval v chodu. Během jeho pobytu se kolem něho utvořila skupina křesťanů. Postupem staletí se trochu rozrostla, vzhledem k počtu Číňanů to však byl mizivý podíl. V polovině 19. století se dokonce skupinka misionářů vydala do Tibetu. Cestou si všimli podivných medvědů, o kterých poslali zprávu do Evropy, a tak jsme se dověděli, že existují pandy. V odlehlé části Tibetu založili misijní stanici a několik okolních vesnic přijalo křesťanství. Teprve nedávno se do těchto končin dostali nějací Evropané a byli překvapeni, že ty křesťanské vesnice tam stále jsou.
Po vítězství komunistů byli všichni zahraniční misionáři vyhnáni a křesťané pronásledováni. Později komunisté rozpoutali kulturní revoluci, při níž bylo množství Číňanů posláno do pracovních táborů, kde se jejich postavení velmi podobalo postavení otroků ve starém Římě. A právě v této době došlo v Číně k rozšíření křesťanství bez jakékoliv účasti cizích misionářů. Nikdo však neví, kolik křesťanů tam je. Udává se, že několik desítek milionů osob, někteří dokonce odhadují počet křesťanů v Číně na 100 milionů. Snad většina z nás si pamatuje, že v Praze byla nedávno asi stovka čínských křesťanů, která žádala o azyl. Nedostali ho, museli nazpět do Číny, kde skončili ve vězení. Ani to u nás nevyvolalo žádný rozruch. Většina nad tím mávla rukou, šlo přeci o křesťany…
Křesťané jsou těžce pronásledováni v komunistické Koreji. Křesťanství se tam dostalo dosti svérázným způsobem. Po dlouhou dobu korejští vládcové odváděli čínskému císaři poplatek za to, že jim dopřává samostatnost. Poplatek odváželo zvláštní poselstvo. Někdy v 17. století se vrátili a přivezli zprávy o tom, že v Pekingu narazili na nové náboženství – křesťanství. Dokonce přivezli křesťanské knihy v čínštině. Od té doby se křesťanství začalo šířit v Koreji. Ještě dnes vám korejští křesťané s určitou dávkou hrdosti řeknou, že jim nikdo křesťanství nepřinesl, že si ho přinesli sami. Tedy řeknou vám to křesťané v Jižní Koreji, ti v Severní Koreji se musí skrývat.
Křesťané jsou pronásledováni i v Indii, i když je hinduismus jinak tolerantní. Indická společnost uznává kastovní systém, respektuje ho i indická ústava. Podle křesťanů jsou si však všichni lidé rovni a indičtí křesťané stojí mimo kastovní systém, kvůli tomu jsou od některých nenáviděni. Křesťanství přinesl do Indie apoštol Tomáš, je tam i pohřben. Později byla Indie sice britskou kolonií, moc to však k rozšíření křesťanství nepomohlo. Větší vliv měla Matka Tereza, která se svými spolusestrami věnovala svou péči nemocným a nejchudším. V sousedním muslimském Pákistánu jsou často křesťané odsouzeni k smrti za rouhání. Stačí, když křesťana obviní soused-muslim. Podle práva šáriá musí soudce dát za pravdu muslimovi. O některých takových případech se píše i u nás a občas se podaří takového křesťana zachránit.
O Africe by bylo možné říci, že tam byly kolonie a že tam kolonialisté přinesli křesťanství. Taky po získání nezávislosti tam v mnohých zemích vypuklo pronásledování křesťanů. Asi nejhorší bylo v Biafře. Na konci 60. let minulého století tam muslimové zavraždili asi milion křesťanů. Těm, kteří to omlouvají tím, že křesťanství tam přinesli kolonialisté, si dovolím připomenout, že i ten islám tam byl importován, původním náboženstvím Afriky byly různé animistické kulty.
Misie v mnohých koloniích nebyly moc úspěšné. Příkladem je ostrov Timor. Byla to portugalská kolonie a byla tam i misijní stanice, která však nebyla úspěšná. Přijetí křesťanství domorodci chápali jako spolupráci s nenáviděnými kolonizátory. Když však bylo rozhodnuto, že Timor dostane nezávislost, prakticky všichni obyvatelé se nechali pokřtít. V roce 1961 Portugalci odešli. Moc dlouho se však obyvatelé Timoru ze samostatnosti netěšili. Brzy přišli Indonézani, ostrov obsadili a začali nutit obyvatele k přestupu na islám. Pod hrozbou smrti. Většina obyvatel, i když byli křesťany jeden nebo dva roky, to odmítla. Odhady počtu mrtvých se liší, podle některých zahynula až třetina obyvatel. Nikoho to nevzrušovalo. Marně se Vatikán snažil někoho vyburcovat k nějaké akci. Až přišel rok 2003. Tehdy se v USA připravovali na akci v Iráku. Do Washingtonu přijel státní sekretář Vatikánu Angelo Sodano a vysvětloval, že podle jejich rozborů to povede k destabilizaci. Nebyl úspěšný, ale poukázal na situaci na Timoru, která už dlouho vyžadovala řešení. Zabralo to. Vláda USA dala pokyn Austrálii. Ta tam zasáhla a krveprolití ukončila.
Kdo by se chtěl seznámit s tím, jak taková práce misionářů vypadá, může navštívit Mongolsko. Původně to byla země, která se množstvím klášterů podobala Tibetu. V roce 1921 se tam s pomocí Rudé armády chopili vlády komunisté. Za 70 let jejich vlády se všechny kláštery přeměnily na rozvaliny. V roce 1990 se vláda změnila a do jejich země začali přicházet misionáři. Nejvíce presbyteriáni, metodisté a další z USA, kteří mají dostatek sponzorů pro svou činnost. Misii zpravidla tvoří škola a zdravotní středisko, někdy dokonce i nemocnice. Místní lidé rádi své děti posílají do misijní školy, protože mívá dobrou úroveň. Jejich absolventi nacházejí uplatnění v zahraničí, umí totiž anglicky, což jim otvírá dveře. Nebo dostanou práci u podniků, které v Mongolsku zakládají zahraniční investoři. Mongolsko má totiž velké nerostné bohatství, které láká. Namítnete mi, že by bylo lepší, kdyby tato ložiska nerostů začaly těžit mongolské firmy. Souhlasím s vámi. Komunisté tam byli u moci 70 let a to bohatství těžili a využívali minimálně, asi to není tak snadné, jak bychom si představovali.
Z uvedeného je zřejmé, že 340 milionů pronásledovaných křesťanů žije hlavně v zemích, které koloniemi nebyly.
Každoročně se 27. ledna připomínají oběti holocaustu. Konají se shromáždění v synagogách, čtou se jména obětí. V ostravské synagoze se čtou jenom jména židovských dětí z Ostravy, které nepřežily. I tak je to velmi dlouhý seznam. Noviny to připomenou nějakým článkem a třebas i někdo má projev. Pokud v něm řekne: „Nedopustíme, aby se podobné hrůzy opakovaly!“ pak tomu nevěřte. Od druhé světové války bylo zavražděno pro víru velké množství křesťanů, nikdo neví kolik, ale bude to srovnatelný počet s množstvím obětí holocaustu. Nikdo se kvůli křesťanským obětem nevzrušuje, a pokud ano, je okřiknut například argumentem, že křesťanství se šířilo násilím, což je podobné, jako kdyby někdo omlouval holocaust tím, že Židé byli lichváři. Ten druhý výrok by možná byl i trestný.
