Tak nějak to stojí v písni Voskovce a Wericha o Davidovi a Goliášovi. V Bibli a i v jiných starých knihách lze opravdu najít myšlenky, které se hodí i na naši dobu.
Zvláště v krizových časech a v časech ohrožení je vhodné tam hledat poučení. Já nevím, jestli o dnešní době mohu mluvit jako o době ohrožení. Nesplňuje totiž jedno důležité kriterium: V době ohrožení se lidé semknou k sobě a chovají se pěkně. Tak tomu bylo podle vyprávění za protektorátu. V padesátých letech, to již pamatuji, když někde komunisté nechali pozatýkat skupinu občanů nebo skupinu rodin násilně vystěhovali, tak to mělo na obyvatele toho města či vesnice podobný vliv. Byli vystrašení a chovali se k sobě pěkně. Mnozí z nás si vzpomenou, jak jsme se k sobě pěkně chovali po 21. srpnu 1968. A většina z nás si pamatuje, že v listopadu 1989 se lidé k sobě chovali taky pěkně, nikdo si nebyl jist, jestli nezakročí armáda či lidové milice.
I v dnešní době jsou místa či rodiny, v nichž si koronavirus vybral svou daň mezi mladšími ročníky a na těch místech či rodinách lze pozorovat změnu smýšlení či chování. V minulých dobách řádily nakažlivé nemoci mnohem více a na myšlení lidí to mělo v té době velký vliv. Třeba spisovatel Cyprián, který byl ve 3. století biskupem v Kartágu a od něhož se nám dochovalo mnoho knih, napsal pojednání De mortalitate. Překlad pod názvem O úmrtnosti nebo O smrtnosti lze nalézt na internetu a je to pěkný doklad, jak se změní myšlení lidí, když mezi nimi řádí smrt.
Samozřejmě lze nalézt i mnoho dokladů v Bibli. Vlastně celá cesta vyvoleného národa dějinami je řetěz odpadů od Hospodina v době, kdy se jim dařilo, a návratů k Hospodinu v době krize.
V Bibli lze nalézt i jiné výroky. Například na začátku 17. kapitoly proroka Izajáše čteme:
Výnos o Damašku: „Hle, Damašek přestane být městem, stane se hromadou sutin. Opuštěná města Aróeru budou patřit stádům; tam budou odpočívat a nikdo je nevyděsí. Zanikne pevnost v Efrajimu i království v Damašku. S pozůstatkem Aramejců to dopadne jako se slávou Izraelců, je výrok Hospodina zástupů.“ Posouzení, zda to lze vztáhnout na naší dobu, nechám povolanějším.
Naproti tomu si troufnu tvrdit, že výrok: „Kdo bude litovat zaklínače, že ho uštkl had?“ (Sírachovec 12,13a) je míněn na Václava Klause a jemu podobné.
