Četl jsem jeden zajímavý příběh z války

Tento příběh se odehrál na východě Polska a byl zveřejněn dlouho po skončení války. Vyprávěla ho jedna řeholnice a přetiskly ho nějaké polské časopisy.

Ta vypravěčka se narodila jako poslední dítě v židovské rodině ve vesnici na východě Polska. Bylo jí pět let, když přišel příkaz, že všichni Židé se mají shromáždit ráno na návsi, přijedou auta a odvezou je do pracovního tábora. Ráno se všechny židovské rodiny dostavily na shromaždiště, jen skupina mladíků si řekla, že do žádného tábora nepojedou a skryjí se v opuštěné hájence v lese. Skutečně tam i odešli. Odešel s nimi i nejstarší bratr vyprávěčky. Pro ni to však byl idol a vzor. Nenapadlo jí nic jiného, než že se vypravila za ním. Šťastně hájovnu našla, i když znala jen směr, kterým bratr odešel, nikdy před tím tam nebyla. Mladíci byli jejím příchodem rozladěni, ale vzali ji mezi sebe.

Auta přijela do vesnice a pořádkumilovní Němci měli seznam Židů žijících ve vesnici. Hned zjistili, že chybí mladí muži a brzy se dověděli, kde jsou. Vydali se za nimi. Ti mladíci neměli žádné zbraně, jen zatarasili dveře hájovny. Němci je začali páčit a holčička usoudila, že bude nejlepší utéct. Otevřela zadní dveře a běžela do lesa. Němci ji viděli, ale řekli si, že prvně zajistí ty mladíky, to škvrně jim daleko neuteče. Dveře brzy povolily a během chvilky měli pochytané mladíky. Pak se vydali za holčičkou. Ta mezi tím vyběhla z lesa a kousek před sebou uviděla chalupu. Doběhla k ní a vešla dovnitř. Narazila tam na uslzeného muže a ženu a řekla, aby ji ukryli. Za malou chvíli bušili Němci na dveře: „Není u vás ukrytá malá holka?“ zeptali se uplakaných rodičů. Ti zavrtěli hlavou. „Uděláme prohlídku.“ Hrnuli se dovnitř. V místnosti uviděli na prkně mrtvou dívku: „Na co zemřela?“ – „Na tyfus.“ Odpověděl muž. Němci vycouvali, báli se tyfu jako čert kříže. Nakonec hledání uprchlé holky vzdali.

Muž a žena se rozhodli rychle: Nikomu nic neřeknou, svoji dceru v noci pochovají na zahradě a nechají si tu, která se u nich ukryla. To také udělali. Po celý rok ve vesnici říkali, že jejich dcera je nemocná a nedovolili jí chodit ven. Až po roce šla do školy. Noví rodiče ji poučili, že nesmí nic říci o svém původu, od teďka je jejich dcera. Když skončila válka, nikdo se z její původní židovské rodiny nevrátil, nemusela tedy řešit, komu bude patřit. Noví rodiče ji vychovali jako svoji dceru. V dospělosti vstoupila do kláštera a teprve po létech, až její druzí rodiče nežili, vyprávěla svůj příběh a některé polské časopisy ho zveřejnily.