Navýšení ceny regulované složky energie prý cenu energií nezvýší. Tak jsme alespoň byli ujištěni panem premiérem.
Asi aby bylo zcela evidentní, kdo mu tento nesmysl vložil do úst, urychleně přispěchal s podpůrnou argumentací GŘ ČEZu. 40% zákazníků má prý cenu nefixovanou, a tak jim 70% navýšení regulované složky bude kompenzováno v novém roce snížením ceny silové elektřiny, která je nyní na úrovni cenového stropu. Logika tohoto výroku je však jaksi obrácená. Vyplývá z něj, že 60% zákazníků má cenu fixovanou (samozřejmě pod stropem). Je ale úplně jedno, v jaké výši ta fixace je, navýšení regulované složky u těchto zákazníků bude představovat jednoznačné zvýšení celkové platby za elektřinu, a to cca v celkové úrovni 20%.
Argumentace použitá v tomto případě připomíná vtip kolující za socialismu. Zdražili jsme vám dětské oblečení, ale cena lokomotiv šla dolů. Cena energií se tak stává stále větším průšvihem, který může lehce vládě způsobit v příštích volbách naprostý debakl. Přitom se ekonomika začínala již zvolna probírat z loňského šoku. Inflace jakž takž klesala, cena energie také. Některá strategická rozhodnutí vlády, jako například nákup infrastruktury pro plyn, zakládají na docela rozumný vývoj v budoucnosti. Tady ale vládu dohání zbabraná regulace cen energií. Ta byla loni postavena (pod vlivem koho asi?) tak, aby nahrnula obří zisky k výrobcům energie. Možná se to nezdál tak špatný nápad, protože ono „zdanění ČEZem“ přineslo do zuboženého státního rozpočtu zajímavou sumu. Na rozdíl od francouzského modelu regulace ceny energie u výrobců však tento způsob stejně zruinoval státní rozpočet a propsal se navíc inflačně přes výrobní cyklus až do konečných cen výrobků pro spotřebitele. Užíváme si tak čtvrté nejvyšší inflace v EU, stagnace HDP, poklesu průmyslové výroby a z toho vyplývající všeobecné nespokojenosti a frustrace. Vláda má jen trochu štěstí v tom, že opoziční návrhy jsou mnohdy ještě šílenější, a tak je český občan postaven do situace volby mezi špatným a ještě horším.
Zdá se, že nám zoufale chybí lidé s komplexním porozuměním ekonomice, kteří by hájili v prvé řadě zájem voliče, českého občana. Upocené kompromisy rodící se mezi soupeřícími loby, ve kterých hrají volení zástupci druhé housle, nás nikam neposunují. Celková strategie je pohřbena v půtkách o technické detaily, kterým nikdo nerozumí. Je například evidentní, že cena za distribuci musí vzrůst, pokud narostla i cena energie, která se v síti ztrácí. Za kolik je ale cena té ztracené energie v kalkulacích zvýšení počítána? Odvíjí se od cenového stropu, který je mimo realitu, nebo výrobních nákladů, což by bylo daleko logičtější a také levnější? Nevíme. Reprezentuje vůbec někdo občany v těchto klíčových jednáních s mazanými loby výrobců a obchodníků, kteří umí vše logicky vyargumentovat tak, aby jejich zisky nebyly ohroženy? Vypadá to, že ne.
ÚOHS se vyžívá v rušení zakázek na stavby dálnic, ale bohorovně sleduje počínání obchodních řetězců. ČTÚ dozoruje nejdražší trh telefonních tarifů v Evropě, ERÚ zajišťuje distributorům stabilní nadprůměrné zisky. Premiér nešťastně krčí rameny nad nákupem v německém obchodě a lamentuje, že s tím nemůže nic dělat. No a občan maká, platí daně a vše to hezky financuje. Pokud fungování trhu selhává, připouštějí i nejzarytější pravicoví ekonomové nutnost státních zásahů. Zdá se ale, že úřady k tomu stvořené míní nadále setrvávat v blažené nečinnosti. Otázka za milion tedy je, jak tuto apatii státního aparátu zvrátit a přimět státní instituce plnit jejich roli.
