Žijeme jako v pohádce

Ta parafráze známé písničky mimoděk napadne při prohlížení zpráv ze světa. Sestřelené civilní letadlo, ostřelování měst raketami, popravování odpůrců náboženskými fanatiky, polovina lidstva bez zdravotní péče, třetina žijící za dolar denně …. A u nás se vede bitva o to, zda bude zvýšena minimální mzda o 500 nebo 700 Kč, státní zaměstnanci se stanou na doživotí zajištěnými vlastníky státu, jestli poslanci vědí, o čem hlasovali, atd.

Naše starosti by opravdu většina lidí žijících na této planetě chtěla mít. Ve východoasijských nominálně socialistických státech neexistuje zdravotní péče zdarma, nemocenská, penzijní zabezpečení, a lidé jsou tam celkem pohodoví a většinou se usmívají. Když s nimi mluvíte, vůbec je nenapadne, že by neměli pracovat od rána do večera a že by měli mít nárok na bydlení, životní minimum, bezplatnou zdravotní péči a jiné vymoženosti. Většinou mají za to, že člověk musí celý den tvrdě makat, aby se mohl najíst a měl kam hlavu složit.

Naše evropská, nominálně kapitalistická společnost, to ovšem vidí jinak. Každý člověk má právo na štěstí a „důstojný“ život i bez práce, a povinností těch pracujících a podnikajících je mu to zaplatit. Připomíná to poslední fázi jiné vyspělé civilizace, která před cca 2 tis. lety také svým občanům zajišťovala zdarma chléb a hry.

Ale dost moralizování. Když se podíváte trochu po světě a vrátíte se do naší krásné zemičky, připadáte si opravdu, jako v ráji. Na rozdíl od vyprahlé většiny světa, všude svěží zeleň. Uklizená města a vesničky, jako ze šmoulova. Ano, většinou nadáváme na ten nepořádek kolem nás, ale nesrovnávejme se jen s puntičkářským germánským světem. Ten ostatní počínaje jihem Evropy a Asií či Amerikou konče se topí v hromadách odpadků a oblacích smogu, náš český dvoreček je proti tomu opravdu zemský ráj to na pohled. Lékařská péče zdarma (má ani ne 10% lidstva), nejdelší mateřská dovolená na světě, podpora na děti, bezplatné školství, penzijní zabezpečení, sociální minimum ….. a to ještě, drahý občane, nemusíš ani začít pracovat. No řekněte (s naším jedním bývalým premiérem), kdo to má? Ne, nikdo! Opravdu, stát s tolika jistotami a zárukami pro občany byste na světě těžko hledali. Činí nás to šťastnějšími? Kdepak, v indexu naštvanosti nám bohužel patří také pořadí na čele pelotonu.

Toto není úvaha motivovaná závistí či lacinými odsudky. To je jen zamyšlení nad tím, proč přese všechen ten blahobyt neumí být lidé šťastní. Že se u nás moc krade, máme zkorumpované politiky? No máme, ale víte, kolik korupčních afér propuká například ve spořádaném Německu? Kde je silný stát, je i korupce, s tím žádné zákony nic nenadělají. Chtějí občané silný stát? Chtějí, tak proč jsou pak naštvaní?

Není to třeba také tím, že všechno dostáváme příliš lacino? Neztratila se někde ona odedávná vazba starám se = mám, nedělám = nemám? Těžko říct. Pokud se ale nyní o prázdninách projíždíme občas po světě, dívejme se kolem sebe. Pozorujme, jak lidé jinde žijí a jak moc jsou šťastní / usměvaví. Možná se dozvíme také něco o nás samých.