Za všechno můžou banky

Zaznělo to i v Davosu. Je třeba zregulovat banky, aby jejich zlí manažeři už nikdy nerozpoutali žádnou krizi. To není prosím názor žádné ultralevice ani východoevropské sociální demokracie, ale docela častý požadavek západoevropských průmyslníků. Nějak si neuvědomují, že po bankách by pravděpodobně došlo i na ně samé. Ale průmysl už vlastně zregulovaný dostatečně je – od pracovního práva až po emise CO2, blahobyt pro všechny to však, jak vidno, stejně nepřineslo.

Zmatenost v přístupu k finančním institucím je očividná i na straně vlád. Na jedné straně horlí proti bankám, vyhrožují regulací a politicky proklamují, že už jim žádné rizikové obchody nedovolí. Na druhé straně si však předvolávají bankéře na kobereček a nabádají je, aby půjčovali firmám. Jako kdyby půjčka do firmy, která je kvůli krizi bez odbytu, byla tím nejlepším, kam lze peníze střádalů ukládat. A aby to nebylo tak jednoduché, samy vlády si do bank chodí pro obrovské úvěry na financování svých deficitů, čímž samozřejmě cenu a vůbec laťku dostupnosti peněz pro firmy vyhánějí k výšinám.

Zdá se, že se svět zbláznil. Všichni říkají něco jiného než dělají a ještě k tomu věří, že to říkají upřímně. Hodit krizi na finančníky bylo přece tak jednoduché. Jenže zopakujme si to znovu. Na začátku všeho stály americké pochybné hypotéky a ty byly poskytovány podle tvrdé státní regulace. Bohužel ta regulace byla zaměřena ne na zamezení jejich poskytování rizikovým věřitelům. Právě naopak, ta regulace byla státem právě nasměrována na jejich dostupnost sociálně podprůměrným příjemcům. Byl to takový hezký sociální program, který zařídil bohatství pro všechny, když to ale prasklo, všichni se schovali a nechali se v tom plácat finančníky. Až když bylo jasné, že to banky neustojí a problémy bude mít i stát, začaly do toho vlády pumpovat peníze jako o život, a ty si půjčovaly zase od těch bank. Nepřipomíná to něco? S podobným programem v trochu aktuálnější verzi se chystá jedna politická strana u nás dokonce vyhrát volby.

Ale zpět k bankám. Řečeno marxistickým, většině naší populace stále nejsrozumitelnějším jazykem, kapitalisté se spojili s proletariátem ve vzácné shodě proti finanční oligarchii. Škoda jen, že ta nemá podobu těch pupkatých pánů v cylindrech a s diamantovými prsteny. Jmění bank je dnes nejčastěji v držení různých fondů, které nakonec přes mnohé cesty vedou opět až k miliardám drobných střádalů, pojišťovnám, penzijním fondům a municipalitám. Čím více se to budou politici snažit vylepšovat, tím větší bude pravděpodobnost, že se krize brzy vrátí.