Vietnam – kapitalismus garantovaný komunisty

Nedávná cesta po Vietnamu mne šokovala hlavně tím, jak jejich společnost funguje po ekonomické stránce. Vietnam je krásná země, která jde kupředu razantním tempem. Nicméně zdejší ekonomický systém je velmi pozoruhodný. Jedná se totiž o čistý kapitalismus řízený absolutisticky jednou politickou stranou, která se paradoxně vydává za socialistickou. Tento systém, jak se zdá, dosahuje vysoké efektivity, jež nemá v současném světě kromě podobných režimů (Čína, Singapur …) obdoby.

Ekonomika funguje skutečně v prostředí téměř absolutní volné konkurence. Minimum regulací, neexistence sociálních jistot, bezplatného zdravotnictví …. vytváří enormní tlak na lidskou aktivitu. V celém Vietnamu jsem neviděl lelkujícího bezdomovce či povaleče. Sociální zabezpečení se odehrává ponejvíce v rodinách, kde mladší generace živí tu starší a ta starší se snaží přispívat k rodinnému rozpočtu i s nasazením svých slábnoucích sil.

Typický dům představuje jakousi věž, která zabírá co nejméně drahocenné půdy. Přízemí slouží ke komerční aktivitě – prodeji zboží, poskytování občerstvení, opravě motocyklů atd. Rodinný život se posouvá do pater, kde většinou jedno patro zabírá jedna rodina (několika dospělých dětí). Ovšem to patro znamená pouze jednu, maximálně dvě místnosti, že by mělo každé malé dítě svůj pokoj, je nepředstavitelné. Domy se tak šplhají mnohdy do závratných výšek 5-10 pater, což při absenci regulace znamená, že soused má třeba patra „pouze“ tři, vedle jsou dvě, pak pět a pak třeba někdo bohatý vyžene skutečně těch pater 10. Ulice tak vypadají opravdu pitoreskně. Nicméně při pracovitosti Vietnamců a nenáročnosti zdejších staveb (díky teplu odpadají silné zdi a izolace) je možné, že za pár let vyrostou tyto domy opravdu do nebes.

Jak jsem zmiňoval, neexistence sociálních jistot vede ke vzniku početných rodin (více dětí=více jistoty) a tomu, že i staří členové rodiny něco zametají, přerovnávají či postrkují, snaží se zkrátka přispívat k rodinnému byznysu. Tímto způsobem dochází k postupné akumulaci kapitálu, který je investován dále do náročnějších projektů – hotelů, lodí atd. Bankovní úvěrování zde z řady důvodů (asi i asijská mentalita) moc nefunguje, podnikatelé se spíše sdružují a investují volné peníze společně. Celkově se systém zdá pevný a dobře fungující – kdo nepracuje, nejí, jenže oni pracují všichni, takže se mají celkem dobře.

Překvapující je na tom všem hlavně pozice komunistické strany. Ta se ve Vietnamu prezentuje jako zachránkyně země před francouzskými a americkými kolonizátory, a tudíž z tohoto důvodu jediná oprávněná vládnout. Je opravdu šokující, že se vlastně vůbec nesnaží svým občanům alespoň něco nabízet – žádné přísliby jistot, zdraví a štěstí. Tedy snad kromě bezpečnosti a pořádku – to tady opravdu je a z tohoto pohledu je země ideální turistickou destinací. Princip dělby moci je asi tento – zachránili jsme vás, tak vám budeme vládnout a vy se starejte sami o sebe. A jak se zdá, většina občanů to zatím bere. Pokud na ně moc tlačíte, skončí sice zdvořile ale vyhýbavě – tak tady prostě žijeme, vy tomu nerozumíte a nám je nepříjemné se o tom bavit.

Díky tomuto systému země prosperuje a za nějakých 20 let se jí zřejmě s naším evropským standardem budeme dívat na záda. Tedy ovšem – pokud je nepostihne demokracie. Jakmile do hry vstoupí další strana, která se s tou první začne přetahovat o přísliby jistot a štěstí, začne problém – rozpad rodinné solidarity, spoléhání na státní podpory, neochota pracovat za nabízenou  mzdu atd. Abych nebyl pochopen špatně, určitě jsem zastáncem demokratických systémů, nicméně jak se zdá, sociální stát v evropském provedení nemá v konkurenci s vietnamskou totalitou šanci na ekonomické vítězství.