Tance kolem důchodové reformy

V pořadí x-tá důchodová komise přišla opět s revolučními nápady, jak přimět národ ke spoření na důchod dle momentálně převládajících ideologických postulátů. Reforma založená na motivaci postarat se o sebe sám má být nahrazena reformou typu postarat se o sebe sám za pečlivého dohledu státu. Občane, jásej!

Už hlavní myšlenka uvádí racionálně uvažujícího jedince v naprostý úžas. Má prý být umožněno, aby rodiče spořili svým dětem od narození. Jako vtip výborné, jako řešení zoufalé penzijní situace návod snad jen pro nepoučitelné optimisty. Při tempu nová politická garnitura = nový systém penzijního pojištění a horizontu odchodu do důchodu vámi podporavaného batolete v 70 letech je tento nápad kandidátem na politickou taškařici roku. Před 70 lety naše republika byla stále ještě protektorátem Velkoněmecké říše a od té doby proběhly 4 zásadní politické převraty, 3 měnové reformy, 3 majetkové reformy, nespočet devalvací a reforem politického, daňového i důchodového systému. Jediná země na světě, kde by se se 70 letým horizontem dalo spořit, jsou asi USA, ale ty jsou opravdu daleko a spoření nemá probíhat v USD, ale Kč. Opravdu míní někdo tento nápad vážně?

Další vylepšení má spočívat v nemožnosti vybrat si úspory na důchod jednorázově. Samozřejmě, občana je třeba ohlídat, ať to stojí, co to stojí. V praxi si tak důchodce nebude moci vybrat naspořené peníze například na větší výdaj typu opravy bytu, nového auta či televize, ale asi by si měl vzít úvěr, a ten pak splácet z pravidelných plateb ze svých vlastnoručně naspořených peněz. Opravdu geniální nápad sociálního inženýrství. Odtud by pak mohl být už jen krůček k propadnutí nevyčerpaných peněz ve prospěch státu, a máme tu vlastně druhý systém státního důchodového zabezpečení. Tj. občane, plať místo jednoho pojistného raději dvě, a my ti spočítáme, co se svými penězi můžeš dělat.

Další nápad hnaný zřejmě sociálně korektním feminismem je společný vyměřovací základ manželů ve státním důchodovém systému, prý aby ženy nebyly diskriminovány. To v situaci, kdy se ročně rozvádí více manželství, než se uzavírá nových sňatků. Ten základ by byl zrovna z manželství v době odchodu do důchodu? Budeme tedy organizovat hromadné párování předdůchodců z důvodu optimalizace důchodového základu nebo vytvoříme úřad pro sledování manželské historie občanů? A jak by ten společný základ vypadal u manželů, kteří půjdou do důchodu třeba v rozmezí 20 let, zavedeme i společný odchod do důchodu, nejlépe při dovršení 70 let toho mladšího z páru? V době, kdy soukromé právo umožnilo omezovat a zužovat společné jmění manželů, je státem dirigované posuzování rodin z hlediska důchodového nároku přízrakem z 19. století. Lze ostatně očekávat, že při průměrování základů by rodiny s vyšším příjmem dosáhly i podstatně vyššího důchodu (degrese více vydělávajícího člena by se otupila a zvýšila příjem druhému), takže by se onen systém dočkal rychle dodatečných drastických regulací ve jménu sociální rovnosti důchodců jako celku. Nakonec by bylo asi nejjednodušší k datu odchodu do důchodu všechna manželství zrušit a movitému důchodci přiřadit sociálně potřebného partnera, tak by byla zaručena důchodová spravedlnost.

Ony reformní nápady řeší neřešitelné. Jak sehnat více peněz na zabezpečení důchodců ve stárnoucí společnosti. Bez osobní odpovědnosti každého jedince to prostě nepůjde. Nejlepší pojistkou jednotlivce v dlouhodobě nejistém světě může být pouze osobní majetek. Žádný státem dirigovaný fond či systém na tom nic nezmění. V našem středoevropském politicky neklidném prostoru je snaha státu hrát v tomto systému jinou roli, než jen roli minimální pojistky, silným varovným signálem. Občané by si měli uvědomit, že v důchodu se bude mít lépe ten, kdo se o to postará sám. Optimální model by byl za jednotné důchodové pojištění rovný minimální důchod s daňovou motivací občanů k vlastnímu zabezpečení. To však dnes v evropské atmosféře dirigované průměrnosti není politicky průchodné.