Proč bránit ČEZ před politiky

Jak se blíží volby, kdekdo se stébla chytá. A tak se vítaným stéblem pro některé tonoucí stal i náš energetický gigant ČEZ. Firma nadprůměrně vydělává, management je celkem inteligentní a netuneluje ji, vyplácí slušné dividendy, expanduje do zahraničí a dodává spolehlivý produkt za slušnou (rozuměj pod úrovní světového trhu) cenu. Ale ouvej, v tom je kámen úrazu! To bychom se na to podívali, aby si firma takto vesele prosperovala. Naši politici vědí, jak ji nejlépe vést, a tak se objevilo prohlášení, že bylo v minulosti zásadní chybou, že byla částečně privatizována a registrována na burze. Kdyby prý byla státní, hospodařilo by se s ní daleko lépe! Tady už se rozum vzpírá, dovolím si nesouhlasit.

Naturelu průměrného člověka, u nás řečeno „malého českého“, v anglosaském světe „člověka z ulice“, je samozřejmě každý monopolní podnik odporný. Když se jedná ještě k tomu o podnik prosperující, je to subjekt přímo zavrženíhodný. Politikovi se pak nabízí přímo jako krásný terč pro sběr volebních bodů. Když se ten podnik chová ještě obzvláště asociálně, jako že například vyžaduje za své služby platbu, honí zloděje svého zboží či pokud zákazníci neplatí, dokonce jim odmítá dále dodávat, tak je to skutečně na odstřel. Ale tady prosím zachovejme chladnou hlavu.

Především máme v naší zemi celou řadu dalších monopolních podniků. Ty plně kontrolované státem však z jakéhosi podivného důvodu skomírají a vyžadují mnohamiliardové státní dotace. Například takové České dráhy jsou přímo jámou na peníze a kvalita služeb té světové na hony vzdálena. Česká televize přes mnohamiliardové zákonem nařízené dotování od celé české populace není schopna ani náznakem konkurovat i celkem podprůměrným stanicím komerčním (uměleckou hodnotu prosím nehodnoťme, ta je leckdy ještě zoufalejší). No dobře, namítnete, to jsou specifické obory s produkcí elektřiny nesouměřitelné. Ale zamysleme se, v každém tomto oboru existují komerčně úspěšné subjekty, zatímco ty státem spravované na potvoru prodělávají. Nakonec ani státním firmám v odvětví energetice blízkém se také příliš nedaří. Podniky spravující státní hmotné rezervy se staly objektem několika nevybíravých pokusů o tunel, které skončily podivným ztrácením korespondence, miliardovými pohledávkami atd. Co se děje pod pokličkou, raději ani nedomýšlet. Každopádně ale žádné hospodářské zázraky. Jak dopadly státem ovládané banky, raději ani nerozebírat. Díky moudrému polostátnímu managementu našich finančních institucí jsme si v Česku už jednu finanční krizi vyzkoušeli proti zbytku světa s desetiletým předstihem. 

A tak i když účet za elektřinu nepatří zrovna k mé oblíbené literatuře, jsem rád, že to s ČEZem naši politici nemají lehké. Zůstal nám tak alespoň jeden středoevropský šampión, který zabezpečuje stabilní dodávky energie, dává práci statisícům lidí a má hezky našlápnuto do budoucnosti. Pod správou politiků bychom nejspíše měli o nějaký desetihaléř levnější elektřinu, ale dost pravděpodobně každý večer dvě hodiny při svíčkách. Ze státního rozpočtu bychom pak určitě „České energetické podniky“ dotovali několika desítkami miliard ročně.