Pojďme se společně zapotit ve prospěch lidu!

Tak pravil japonský premiér při nástupu do funkce. Od našeho politika nevídáno, neslýcháno. Pravice hlásá snižování deficitu, levice mantru zvyšování státního přerozdělování, ale občané žijící na území tohoto státu, jinak řečeno lid, jsou našim politikům celkem lhostejní.

Ne že by bylo špatné stát nezadlužovat. I to přispění sociálně potřebným asi v principu nikdo neodmítáme. Ale to je všechno technikálie! Tuto zemi neobývají jen daňoví poplatníci a sociálně potřební, žijí v ní přece hlavně lidé. Cílem by mělo  být,  aby se tedy všem lidem, tj. onomu lidu, žilo čím dál lépe. O to by se sice měl předně snažit usilovně každý sám, ale politici jsou volenými zástupci, kteří nám k tomu mají vytvářet předpoklady!

Z toho, co člověk v poslední době vidí a slyší se však zdá, že lid je tu od toho, aby dával politikům hlasy a peníze, a oni pak mohli za ně realizovat své osobní záliby. Díky jedné straně, která se rozhodla učinit věci veřejné natolik veřejnými, že se její představitelé navzájem pilně nahrávali, tak dnes víme, že se o voliče vůbec nejedná. Politik má podle těchto záznamů za úkol cynicky koncentrovat moc a díky ní nabalovat moc další. K čemu to vše? No přece ku politikově prospěchu!

Když pak politik moc v rukou opravdu třímá, může už v podstatě cokoli. Někdo má kámoše finančníky, tak jim třeba promine daň z dividend. Někdo si myslí, že chudý lid jsou samí flákači, tak jim sebere podpory a vyžene je zametat ulice. Jiný má zase rád farmářské trhy, tak na ně zavede dotace. Nebo zase nemá rád zelené, tak dotace na obnovitelné zdroje energie zruší. Jeden má rád Libyjce, tak je uzná, nemá ale rád Palestince, tak je neuzná. Další považuje za kulturní bourat staré domy, tak to odsouhlasuje. Jiný by zase rád stavěl dálnice, tak jejich užití zdražuje. Když se bouří frustrovaný lid proti násilí v ulicích, pošlou se na něj těžkooděnci…

V podstatě to vypadá tak, že kdo (nebo která strana) zabere ministerstvo, může si s ním dělat, co chce. Třeba z personalistů nákupčí materiálu, ale hlavně z kamarádů okamžité odborníky na uchvácenou problematiku. Někdy se stěhují celé party úředníků podle ministra z obrany na zemědělství či bůhví kam. Slouží toto vše nějak občanovi (tj. lidu)? Ale kdepak, ten přece volil před rokem a my máme před sebou ještě další sladké roky tři, tak občane neotravuj!

Za těch 20 let demokracie jsme skutečně velký kus cesty k jejímu opravdovému fungování neurazili. Můžeme svobodně volit, dokonce i říkat a psát, co si myslíme, ale vládnout si neumíme. Pereme se o stravenky, odpočítatelné položky, procenta daní, ale nějak nám uniká smysl toho všeho. Jak to vše, o co se válčí, slouží lidu? Mají lidé z nových zákonů prospěch nebo je ty paragrafy jenom prudí a obírají o další peníze? Dokud nebudeme od našich politiků slyšet nejdříve toto zdůvodnění jejich kroků, nemůžeme o opravdové demokracii vůbec mluvit.