Násilí – prát se nebo rezignovat?

Že agresivita ve společnosti neustále roste, je celkem evidentní. Že se násilí má čelit a bránit své bližní, také. Jak to ale udělat, když vaše postava není zrovna nadprůměrná, věk nadprůměrný je a nikdy jste nechodili na bojová umění, vám nikdo neporadí. Pro ilustraci malá osobní zkušenost.

 Bylo to druhý den po návratu ze zahraniční dovolené, kdy jsem v naprosté pohodě nastoupil do autobusu. V cestě k volné sedačce ležel pohodlně rozvalený pes, který evidentně patřil mladíkovi sedícímu vedle onoho uvoněného místa. V dobrém rozmaru jsem mladíka slušně požadal, zda by si psa k sobě nepřitáhl, že se tudy chystám projít. A v tom to začalo. 

 Mladík se na mne osopil, že on za psa řádně platí, tudíž tu jeho pes bude ležet a hotovo. Pokud se psa snad nějak dotknu, vykope mne z autobusu ven a sedře mi ten můj ksicht dolů. Opáčil jsem, že nemám vůbec v úmyslu šlapat po psech natožpak ubližovat lidem, že se jen chci dostat k onomu volnému místu. Následovala další litanie ve smyslu, že pokud snad na psa šlápnu, tak budu vytažen z autobusu a ubit.

I když nejsem žádné lamželezo, jaksi se ve mne vzbouřila hrdost. S tváří hráče pokeru  jsem se mladíka otázal, zda by se nazamyslel  nad možností, že bych ubil náhodou já jeho. Na jeho otázku, cože, prosím, jsem mu můj filosofický dotaz zopakoval. Mladík se znechuceně odvrátil a následovalo dusné ticho. Strávili jsme několik stanic sedě vedle sebe, načež jsem v té své cílové mlčky vystoupil. Připouštím, že tak, aby se můj kabát o něj poněkud otřel.

Přiznám se, že jsem ten den měl nějakou dobu po náladě. Agresivnost toho člověka mne naprosto vykolejila a marně jsem přemýšlel, co jej mohlo vést k takové neurvalosti. Dodnes také vidím odvrácené pohledy kolemstojících/sedících předstírajících, že nic nevidí ani neslyší. Nicméně se mi znovu potvrdilo, že zlu člověk ustupovat nemá, i když někdy hodně riskuje. Moje otázka mu snad nějakou chvíli v hlavě pracovala a chtěl bych doufat, že příště bude více vážit svá slova.