Muchova epopej – příběh o české společnosti 20. století

V souvislosti s bojem o Muchovu Slovanskou epopej mne napadá, že se jedná spíše o epopej českou, věrně zachycující dějiny českého národa ve 20. století. Její peripetie pražského daru přebývajícího v Moravském Krumlově a končícího typickou českou švejkovinou – tahanicí o jeho vlastnictví nám říká daleko více o českém národě než o Slovanstvu.

Fakta jsou jednoduchá – epopej byla darována Praze prý s nějakou podmínkou, jejíž plnění nikdy nikdo nevyžadoval. Z Prahy byla komunisty zapůjčena do Moravského Krumlova, kde celkem nikoho dodnes nezajímala. V okamžiku, kdy se o dar opět přihlásila Praha, krumlovští zavětřili a řekli nedáme. Argumentace zastánců pobytu epopeje v Krumlově je opravdu typická pro současné vnímání práva českou populací. Kdyby vám soused řekl, že to půjčené auto vám nevrátí, protože se o ně špatně staráte a on ho potřebuje více, asi by vás kleplo. Když to řekne Krumlov Praze, spousta lidí nadšeně souhlasí.

Praha má všeho dost, ať něco také zůstane na venkově (= u nás). Pražáci jsou nenažraní, všechno by chtěli mít pro sebe. Legrační byl například transparent demonstrantů: Krumlov má Muchu rád, Praha chce jen vydělat! Přitom jeden z dalších argumentů říká, že v Praze by dílo zapadlo, ale do Krumlova přitáhne davy turistů a ekonomicky mu pomůže. Kdo z Krumlova má tedy Muchu rád (tj. kolik procent jeho obyvatel se na něj jde podívat alespoň jednou za pět let?) a kdo chce vydělat? A tak se chudák krumlovský starosta pod vidinou podzimní volební přízně či nepřízně odhodlal k heroickému činu – Muchu nedáme, a basta!

Aby bylo jasno, jsem původem z Moravy a rozhodně netrpím pragocentrismem. Ale proboha ten obraz patří Praze! I kdyby snad platila ta podmínka o stavbě důstojného sídla, jejíž přesné znění zatím nikdo neviděl, Krumlov pro epopej také žádné sídlo nepostavil a ta podmínka není zřejmě časově omezena. Ostatně pokud se nepletu, Veletržní palác byl postaven až po namalování epopeje, kdyby byli Pražané trochu mazaní, budou správně argumentovat, že to sídlo pro epopej postavili. Ale i kdyby nakrásně Praha cosi porušovala, Krumlov není oprávněn to soudit a už vůbec zadržovat majetek, o kterém pokud je něco stoprocentně jasného, tak to, že mu nepatří. Doufejme, že lidé podnikající tyto kroky, budou po zásluze voláni k odpovědnosti. Postavili se totiž za státní peníze na stranu soukromého subjektu (dědiců snažících se dílo dostat nazpět do vlastnictví) proti státu. Normální stát by Krumlovu okamžitě zastavil vyplácení státního příspěvku a vyvodil právní kroky na ochranu svého majetku.

Naše sociálně cítící veřejnost však nelibě nese, že by Krumlov přišel o zdroj turistického ruchu, zatímco Praha má všeho dost. Právně je tato argumentace naprosto irelevantní, ale ani sociálně moc nesedí. Jak k tomu přijdu například já, ctitel výtvarného umění navštěvující několikrát do roka expozice Národní galerie, abych se povinně kvůli epopeji štrachal do Krumlova. Jakým právem mne chce někdo nutit ztratit celý den mého času, utratit tisícovku za benzín u čerpadláře ve Velkém Meziříčí, dvacku za kafe někde v Krumlově a stovku (nebo kolik si to tam účtují) za vstup do jejich oprýskaného zámku plus sto padesát za oběd cestou někde u Jihlavy. Opravdu to pomůže ekonomickému povznesení českého venkova? Co ty statisíce nekrumlovských důchodců, kteří kvůli tomu epopej nikdy neuvidí? Ty jsou nám buřt?

Příznačné je také zatahování autorit ze zahraničí do našich domácích sporů. Když dědicové autora nepochodili, spojili se prý se skutečným dědicem amerického dárce. To musela být paráda, když za ním přišli. Hele, Frede (Jacku, George ….) tvůj táta dal obrazy mýho táty jednomu velkýmu městu kdesi uprostřed Evropy. Nějak se to dostalo ale do jedné malé díry (nemůže se říci, že to tam dali komunisti), kde to mají všichni rádi. A ty hamouni jim to chtějí sebrat, což bude znamenat, že v tý díře pomřou všichni hlady, zaroste to tam džunglí a vůbec všichni budou nešťastní. Tak nám podepiš, že s tím nesouhlasíš.

Jedna malá lapálie a máme v ní českou historii a stav naší společnosti, jak na dlani. Sváří se v nás rozum a cit, ale právo je až na posledním místě. Mělo by to být přece tak nějak spravedlivě, aby se všichni měli dobře, po česku. Pokud však spravedlnost není zjednávána podle práva, ale podle byť sebeušlechtilejších citů, konce bývají přesně ty, které tady po většinu existence Muchovy epopeje panovaly.