Krizi jsme nezavinili, ale zaplatíme ji všichni

Jedním z nejhloupějších hesel, které jsem v poslední době slyšel, je konstatování, že kdo krizi nezavinil, nemůže za ni také platit. Tato věta obsahuje ve dvou konstatováních hned dva logické nesmysly. Především dodnes se neví, kdo krizi zavinil. No a její důsledky platí dneska státy, které patří nám všem. Takže je to jasné, účet za krizi budeme platit hezky my všichni a ne že ne. Vůbec se mi to nelíbí, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat.

Ono je to sporné už s tou vinou. Někteří jednodušší lidé si představují, že za krizi mohou prostě bohatí. Ale je bohatý investor, který kupoval a prodával akcie na veřejně kontrolovaném trhu viníkem krize? Není. Je jím americký bankovní manažer, který motivoval své prodejce k poskytování hypoték podle tvrdě státem regulovaných amerických pravidel? Není. Je jím německý bankovní manažer, který nakupoval cenné papíry generované tímto bedlivě střeženým trhem a pumpoval do nich úspory svých bavorských klientů? Není. Je jím americká, německá a jiná vláda, která do bank nasypala miliardy, aby je zachránila a nepřipravila své voliče o úspory? Také není. Tak propána kdo?

Problém je, že kousek viny nese každý. Všichni podlehli iluzi, nechali jí protékat své peníze a když se to zadrhlo, začali křičet, že hračka nefunguje. Nikdo to veřejně nevysloví, ale ať se to líbí nebo ne, jsou zde i jiní viníci, než jen ti prokletí finančníci. Třeba takový průměrný Američan, který si koupil rodinný dům, i když jeho příjem stačil taktak na umořování úroků a který uvěřil, že hodnota jeho nemovitosti neustále poroste, takže na tom vydělá. Nebo německý střadatel, který přes mizernou výkonnost německé ekonomiky inkasoval ze svých podílových listů výnos, který jeho ekonomika nebyla schopna vyprodukovat, a nebylo mu divné, kde se asi bere. Nebo český pracovník, který mnohdy pobíral plat a sociální zabezpečení na evropské úrovni s pracovní morálkou vytvořenou lety reálného socialismu. Nemluvě o lidech přebujelé veřejné správy pobírající x-té platy, dodatečné dovolené za mizerný výkon na hranici státní destrukce. Nebo vlády uplácející své voliče stále novými dávkami a výhodami za cenu nezřízeného státního zadlužování a to i v situaci, kdy ekonomiky rostly a měly vytvářet spíše rezervy na budoucnost.

 Pokud si někdo myslí, že teď chytneme nějaké buržousta, zatřeseme s ním a on vysype penízky, kterými všechny ty díry a dluhy zaplácneme, tak je naprosto mimo. Tady jsou opravdu jen dvě cesty. Radikální osekání státních plateb včetně důchodů a sociálních příspěvků (jak se stalo v Maďarsku) nebo státní bankrot. Kdo navrhuje třetí cestu formou zavedení progresivních daní postihujících ty zlé bohaté a rozšíření sociálních plateb podporujících v krizi hodné chudé, připravuje pouze rychlou cestu k variantě číslo dvě. Před progresivní daní samozřejmě velké peníze utečou (kolik firem českých miliardářů je registrováno v Česku?). A ty střední, u nově vznikající střední třídy, přejdou do podzemí. Progresivní daň je silně demotivující a neexistuje nikdo (tedy z plátců), kdo by nehledal před ní spásu. Ostatně po zavedení rovné sazby daně daňové výnosy vzrostly – nízká daň logicky přitáhla dodatečné příjmy ke zdanění. A obráceně hrozí nebezpečí, že vysoké daně vyženou kapitál a aktivní lidi ke zdanění jinam, přičemž těm ostatním zůstanou už jenom ty dluhy. To ale populistům jako důkaz nestačí. Ve jménu třídní nenávisti ženou pracující třídu klidně hlavou proti zdi.