Kdo odškodní ty, co zůstanou?

Jak se zdá, odškodňovací mánie stále trvá. Poslanci ve svatém nadšení pro spravedlnost napravují křivdy minulosti jako na běžícím pásu. Potíž je ovšem v tom, že náprava není realizována pachateli, ale všemi občany této země. Neděje se zde tímto způsobem náhodou také nějaká křivda? Vypadá to, že kdo uteče, vyhraje, ti, co zůstanou, budou platit za všechny.

Zrekapitulujme alespoň některé „nápravy“, které se v minulosti udály. Vše začalo komunistickým vyvlastňováním, které bylo napraveno hlavně formou restituce ukradeného majetku. Následovalo poměrně velkorysé odškodňování klientů zkrachovalých bank v 90. letech, na které navázalo plynule odškodňování klientů kampeliček, které až poučeny bankovní krizí, nedopadly o moc lépe. Poté se objevila bonanza arbitráží se státem. Na principu špatného úředního rozhodnutí nebo i hloupého výroku politika získala řada „investorů“ miliardová odškodnění za majetky, které nikdy neměli nebo zisky, kterých by nikdy nedosáhli. Proběhla také celá řada „minináprav“ – odškodňují se například vyhnanci ze Zakarpatské Rusi, i větších náhrad – účastníci třetího odboje (ve kterém jsme byli vlastně skoro všichni, takže odškodné dostanou jen někteří). A jako velká akce se připravuje odškodnění církví. Odškodňovat by se také měly oběti trestných činů a čas od časů se objevují nápady na výplatu alimentů za neplatící rodiče státem. Iniciativě se meze nekladou, zkrátka záleží na tom, o které voliče té které straně právě jde.

Jak se zdá, život v České republice je jedno velké utrpení a jedna velká křivda. Národ má však smysl pro spravedlnost a někdy dříve, někdy po 70 letech, škody ze společného měšce nakonec spoluobčanům napraví, ať je spáchal, kdo je spáchal. A tady je ten problém. Pokud někdo způsobí jinému škodu, nechť ji nahradí i s úroky. O tom není pochyb. Proč ale ty nápravy probíhají ze společného? Proč působí státní rozpočet jako „pojišťovna štěstí“? Život není přece spravedlivý a každý se s ním musí prát sám. Někoho porazí opilý řidič, jiný dostane zhoubné onemocnění, někoho okradou, jiného rovnou zabijí. Má to vše napravovat stát? Máme zavést jakousi normu obecného blaha a tomu, kdo na ni nedosáhne, to blaho nějak ze společného zařizovat? Ne! Ne! Ne!

Ty škody je třeba rozdělit do dvou kategorií. Jedna skupina je jednoznačně ovlivnitelná poškozeným. Pokud si uložím peníze do kampeličky, která platí enormně vysoké úroky, není něco v pořádku a musím počítat s vyšším rizikem. Pokud si vyberu pro své dítě takového otce, který se není ochoten podílet na jeho výchově, musím je holt vychovávat sám. Pokud… Zkrátka mnoho z nás dnes a denně dělá špatné volby a jejich následky si nese a nést musí. Stát nemůže tyto „křivdy“ napravovat a ani k tomu není žádný racionální důvod.

Pak jsou tu škody typu znárodnění a jiné politické zvůle totalitních režimů. Tady bylo dosaženo konsensu, že náprava proběhne naturálně – co bylo ukradeno, bude vráceno. To je určitě spravedlivé, pokud to skutečně postihuje represe z období nesvobody. Ovšem náprava finanční už jde značně nad rámec celospolečenského konsensu. Vyčíslovat zisky a ztráty po desítkách let je prostě nemožné. A hlavně, ty kompenzace neplatí pachatelé, ale všichni občané České republiky.

Je spravedlivé, aby mladý člověk, který je na startu své životní dráhy a zakládá rodinu, platil téměř po celý svůj produktivní věk za majetek ukradený komunisty desítky let před jeho narozením? Aby platil odškodné potomkům někoho, kdo přišel o nějaký majetek (který předtím od státu dostal) stovky kilometrů od České republiky z rozhodnutí velmocí? Aby platil alimenty za nezodpovědné otce a matky? Atd. Nebude život v zemi zatížené nekonečnými odškodňovacími platbami vlastně poškozením těch, co v ní žijí (a platí daně)? S oběťmi osudu mějme samozřejmě soucit, ale nemysleme si, že můžeme napravovat všechny křivdy světa. Nápravu by měli především provádět ti, kteří ty škody páchali či páchají. K tomu potřebujeme ze všeho nejvíce právní stát, a ne další a další odškodňovací zákony.