Jak jsem se stal obětí loupežného přepadení

Lidé na sobě páchají různá násilí. Já jsem dosud naštěstí nezažil nic horšího, než být cílem loupežného přepadení. Nebylo to sice nic příjemného, ale jako zkušenost to stálo určitě za to. Přinejmenším jsem udělal několik zajímavých poznatků. Ten první - nepodceňujte rady okolí. Při svém pobytu v Rio de Janeiro jsem byl totiž několikrát varován, že se jedná o město s nejvyšší kriminalitou na světě. Plné ulice a opojná atmosféra jihu mne však rychle ukolébaly. Na upozornění bílé cizinky, že nemohu chodit po městě jen tak s foťákem v ruce, jsem jen odvětil, že přece musím fotit. A pak to přišlo.

Fotografoval jsem právě nádhernou budovu městského divadla, když jsem ucítil ránu do zad. Než jsem pochopil, co se děje, spatřil jsem před sebou mladíka zuřivě cloumajícího mým fotoaparátem. Později mi došlo, že prostě strhl řemen fotoaparátu z mých zad a rozběhl se dopředu očekávaje, že mi tak fotoaparát vytrhne. Jenže jak jsem držel přístroj před očima, řemen se otočil kolem mého palce, a my se ocitli tváří v tvář. Já držel přístroj v ruce, on držel řemen a začala divoká přetahovaná. 

Mladík byl vysoký černoch ve věku zhruba dvacet let, ve fotbalovém dresu, šortkách a teniskách svítících bělobou. V ruce držel plechovku kokakoly, naštěstí otevřenou, protože jinak mohlo jít o dost nebezpečnou zbraň. Začali jsme legračně poskakovat v póze přetahujících se siláků. Mával sice plechovkou a cosi vykřikoval, paradoxně se však snažil kolu nevybryndat, tudíž mne s ní neuhodil. Ve mně se zase vzbouřily vlastnické reflexy a nechtěl jsem se foťáku vzdát. V těch několika vteřinách jsem promyslel vše možné.

Nejdříve mne napadlo – nech mu ho, je silnější. Pak jsem si ale uvědomil, že na kartě jsou fotografie z celého mého brazilského pobytu, a to nepřipadalo v úvahu. Poté jsem si říkal – překvap ho a prašti ho. Jenže byl o hlavu vyšší, než já. Pokud by došlo na pěsti, neměl jsem šanci. Také mne napadlo, že jestli poteče krev, míra infikovanosti HIV je v Riu jedna z nejvyšších. Volal jsem na kolemjdoucí, ty ale dělali, že nevidí. I když možná někdo šel shánět policii, pomoc byla v nedohlednu.  

Řešení se naštěstí nabídlo samo. Řemínek fotoaparátu přetahovanou nevydržel a na jedné straně se uvolnil. Okamžitě jsem zareagoval obráceným rybářským instinktem, povolil jsem tah směrem k útočníkovi, a prudce trhl k sobě. Sláva, uvolnila se i druhá strana, a překvapený mládenec poodskočil dva metry s řemínkem v ruce. Vztekle se na mne podíval, a dal se na útěk. Já s foťákem v ruce jsem se začal sbírat ze šoku. Okamžitě se objevilo několik kolemjdoucích doporučujících navštívit policii atd. Rozhodl jsem se ale nekazit si půlden sepisováním  protokolů a otřeseně jsem pokračoval v prohlídce města. 

A tak jsem byl najednou o pár zkušeností bohatší. Uvědomil jsem si, že člověk jedná v podobné situaci naprosto pudově a veškerá předsevzetí jsou k ničemu. Pochopil jsem také, že v životě nastávají situace jedna ku jedné, kdy záleží pouze na vás a štěstí. Je mi jasné, že jsem mohl skončit s kudlou v břiše nebo foťákem v ruce. Že nastala varianta číslo dvě, není určitě výsledek mé statečnosti, ale velkého štěstí. A nějaké poučení na závěr? Žádné, jenom že s podobnými útočníky by neměla mít společnost žádné slitování. Proti agresorovi je přece každá obrana nutná a následky pro pachatele by měly být vždy co nejhorší.