Agónie veřejnoprávních médií

Posledních pár týdnů bylo nebývalou show veřejnoprávních médií. Bohužel ne tím, co předváděla ve svém vysílání, ale tím, co se okolo nich dělo. Po vskutku shakespearovských zápletkách v jednom z nich ředitel obhájil svůj post (považte, po opakovaném jednání většinou jednoho hlasu), v jednom z nich ředitel o svůj post přišel (přetažením jednoho hlasu). Možná dobrý důvod pro opětovné zamyšlení, k čemu že nám tyto instituce vlastně jsou.

Samotný pojem veřejnoprávnosti je mimořádně bezobsažný. Mohou být veřejné domy, záchodky, prostranství, právní stát, názor atd., ale veřejnoprávní televize či rozhlas? Vzniklo to nejspíše historicky začátkem minulého století, kdy rozhlas jako první plošné medium nabyl nebývalého komunikačního významu. Dnes už si to ani nedovedeme představit, ale byl to skutečně jediný prostředek celospolečenského dorozumívání a jako takový měl přímo strategický význam. Jak jinak tehdy mohl stát provést rychle a efektivně například takovou mobilizaci? Odtud tedy ten zvláštní statut a aureola s těmito médii související.

V dnešní době internetu, mobilních telefonních sítí a dalších daleko veřejnějších služeb naprostý anachronismus. Opět se ale ukazuje, jak těžké je zrušit to, co se jednou podařilo zavést. Sledovanost veřejnoprávní televize a „poslouchanost“ veřejnoprávního rozhlasu jsou minoritní. V případě mobilizace může stát využít plošně i soukromých médií, k tomu stačí jednoduchý zákon. Jiný důvod k existenci těchto médií však není. Nemáme žádné veřejnoprávní noviny, a přesto jsou také důležitým informačním kanálem, nemáme veřejnoprávní telefon, internet atd., a přesto touto cestou dostáváme 90% potřebných informací. K čemu tedy rozhlas a televize?

 Odpověď je více než jasná. Přece kvůli těm miliardám, které přes ně tečou. Už se to tak nějak zavedlo, že každý dá povinně pár korun, vzniknou z toho miliardy, a ty pak pár lidí rozděluje. Čas od času se někdo rozohní, že se to rozděluje špatně, že se z toho možná dokonce i krade a že by se to mělo dát do rukou jeho kamarádům. Proč se to všechno vlastně dělá, však už nikoho ani nezajímá. Přitom se na existenci těchto penězovodů musí povinně podílet každý, i když jejich služby nepoužívá. To je spíše námět pro ombudsmana či rovnou Ústavní soud. Ale marná snaha. Ředitelé jsou ve svých funkcích, peníze na cestě a potenciální konzumenti těchto peněz ve frontě. Že je to celé většině naší populace k ničemu není v této hře vůbec podstatné. Obě instituce si bohatě vystačí i bez diváků a posluchačů.