Smích je velká věc aneb „Výsměch hlupákovi není zločinem“

Napsala mi čtenářka: „Výsměch není cesta.“ Odpověděl jsem jí: „Výsměch může být jednou z cest.“ A někdy dokonce jediná možná; zbraň proti sebevědomé hlouposti a arogantnímu dogmatismu, neboť pitomce a zaslepence nelze porazit argumenty a přesvědčováním. Vlastně ani výsměch je nemusí srazit na kolena, ale na rozdíl od argumentů a nevyvratitelných důkazů, které budou kolovrátkovitě donekonečna vyvracet, se výsměchu aspoň bojí…

A také bych se prý měl chovat důstojněji. Cože? Důstojněji? Ale já důstojnost nenosím, nehledám, nepropaguji, nehlásám, nevyznávám, neobdivuji... Šašek přece není důstojný, a když už si s důstojností zadá, je to jen proto, aby ji o chvíli později tvrdě shodil. Na legraci není nic důstojného! Je to očišťující proces, jenž nastoluje ztracenou rovnováhu, akt, který masku důstojnosti strhává jako slupku z banánu.

Důstojnost je melancholická pohřební květina – živá jen tolik, aby zkrášlila smrt a přebila mrtvolný puch.

Důstojnost je vrah, který se vrací na místo činu - tam kde absence emocí a bezprostřednosti zahubila radost, legraci, ztřeštěnost a vášeň.

Důstojnost je kamenný pomník, strnulý a studený, pod nímž se nachází cosi, co zbylo z lidské bytosti.

Důstojnost je hudba Johanna Sebastiana Bacha – úchvatně precizní, povznesená nad pozemské strasti a skoro strašidelně (až nelidsky) dokonalá.

Důstojnost je prkenný postoj oficírů na buzerplace (odtud slovo „důstojník“).

Důstojnost je posmrtná maska – forma bez duše.

Důstojnost je stařecký náboženský rituál, který postrádá to nejpodstatnější – Boha.

Důstojnost je hraná serióznost - smrtelná vážnost žijící z pokrytectví.

Čím důstojnější se člověk snaží být, čím vážněji, moudřeji, spravedlivěji a bohorovněji se tváří a chová, tím je směšnější. Copak jste se nikdy nerozchechtali při kostelní mši? Při televizních záběrech vystrčených muslimských prdelí vzývajících Alláha? Nesmáli jste se při projevech bývalých komunistických papalášů z vyzdobených tribun? Při plácání hovadin současných kvazipolitiků? Při státní hymně? Nikdy jste se neřehtali při vítání občánků nebo při křtu, a to tak, že vám tekly slzy z očí, nemohli jste přestat a všichni se po vás pohoršeně (a velice důstojně) otáčeli? Nestalo se vám, že jste vyprskli smíchy při nějakém smrtelně vážném ceremoniálu, kde není namístě ani zdvižení koutků úst? Nikdy vás nenapadlo, jak je celá tahle umělá důstojnost absurdní? Nepřemýšleli jste, o co vás strojená vážnost v situacích, kdy „je vyžadována“, oloupila? Opravdu si myslíte, že tahle důstojnost, strach z toho „co by tomu řekli ostatní“, z vás udělá hodnotnějšího a váženějšího člověka?

Nechápejte mě špatně. Nemám vůbec nic proti důstojnosti. Teď mám na mysli vnitřní důstojnost. Soukromou důstojnost. Důstojnost zbavenou škrabošky. Důstojnost, která sama sebe dokáže obrátit ve vlastní protiklad.

Ač ateista, vypůjčím si slova křesťanské ikony. Nevaroval snad Ježíš před pokrytectvím všeho druhu? Neapeloval na to, abychom byli jako děti? A jak se chovají děti? Vydrží být vážné a důstojné? Nebo se všemu smějí, z kdekoho si „krutě“ utahují a neustále se pošťuchují?

„Nebudete-li jako děti, nevstoupíte do Království nebeského.“ Co tím chtěl asi Kristus říct? Zapomeňte na křesťanské posmrtné nebe s andělíčky a věčnou boží přítomností. Ježíš mluvil o TOMTO životě. Nebe a peklo jsou tady na zemi. Nebe je vášeň, bezprostřednost a radost, peklo je pokrytecký život ve strachu. Je na každém, co si vybere.

Život není dokonalý. Svět je plný hlouposti a pitomců je kolem nás víc než psích hoven na ulicích. Jeden by se musel zbláznit, kdyby měl zachovávat dekorum. Jak napsal Ken Kesey v knize Vyhoďme ho z kola ven, jež se stala předlohou k Formanovu filmu Přelet nad kukaččím hnízdem: „Člověk se musí vysmát všemu, co ho bolí, protože jenom tak si může zachovat svou rovnováhu, jenom tak může předejít tomu, aby ho svět nedohnal k šílenství.“

A Nikolaj Vasiljevič Gogol tvrdil: „Proboha, smějte se častěji! Smích je velká věc. Ničeho se lidé nebojí tolik jako smíchu.“ A mnozí, zvlášť ti tupí, zabednění, agresivní a sebestřední hlupáci bez špetky smyslu pro humor, si svůj strach z posměchu zaslouží. Proti blbosti neexistuje jiná obrana.

Kruh se uzavřel. Oklikou jsem se vrátil zase na začátek – k výsměchu a k tomu, že je jednou z důležitých životních cest. Není dobrá ani špatná, je prostě jen jednou z mnoha a občas je dobré se po ní projít. Rád tou cestou chodívám, i když vím, že mě moc daleko nedovede. Člověk se na ní stává střelcem s ostře nabitou zbraní, ale také dobře viditelným terčem. A proč ne? Záleží jen na něm, zda se brokům ve svém kožichu zasměje, nebo se jimi nechá zabít. Tak tedy palte, máte-li odvahu a munici. Nebe totiž není pro slabochy…