Rytmus vesmíru? To je třeskot kulatých razítek o kancelářský stůl

Na počátku všeho byl Velký třesk. Byl to Velký třesk kulatého božího razítka, které udeřilo do stolu, na němž leželo povolení ke stvoření vesmíru. Od té doby to bez bumážky nejde. Nikde.

Který den stvořil Bůh úředníka, nám Bible neříká, ale i bez Knihy knih je jasné, že jakmile se na světě objevil první byrokrat, stalo se příživnictví legálním zaměstnáním. Úředník totiž není umělec (není kreativní) ani dělník (nic nevyrábí), není filozof (nepřemýšlí, jen plní bezmyšlenkovitě příkazy jiných byrokratů) a už vůbec to není dobrodruh či volnomyšlenkář (většinou jde o úzkoprsá individua tíhnoucí k jistotě s důrazem na pofiderní pocit bezpečí). Úředník je veš; klíště, které se živí z toho, že saje ze společnosti energii a peníze. Být úředník, na rozdíl třeba od kominíka nebo hrobaře, není profese, a proto nevyžaduje žádné zvláštní schopnosti. Přesto přináší slušnou moc i výdělek.

Být fotbalistou, modelkou, filmovou či hudební megastar případně pornoherečkou je pro mnohé pravděpodobně vysněné zaměstnání. Jenže nikdy nevíte, kdy se štěstěna zvrtne a vaše kariéra půjde pod kytky. Fotbalistovou noční můrou je brutální šlapák, modelka se děsí vrásek a pár kilogramů navíc, s hudebníky a herci si pohrává přelétavý zájem veřejnosti jako vítr s holubím pírkem a pornoherečky nezachrání ani silikonová prsa a botulinové injekce. Většinou vyklízí postele kvůli kvasinkovým infekcím a přespříliš projetým otvorům.

Nebuďme tedy naivní; nejvýnosnější a nejvlivnější povolání má ten, kdo drží v ruce kulaté razítko. Armáda referentů, revizorů, kontrolorů, komisařů, tajemníků, asistentů, inspektorů a dozorčích má v rukou větší moc i kapitál než kdokoli jiný na této planetě.

Nic tak neovlivnilo naši kulturu jako vynález razítka. Projezděte celou naši zem a všude na ně narazíte. Najdete je ve velkoměstě i v té nejodlehlejší díře. Množství úředníků roste každým dnem a chtějí stále víc. Třinácté a čtrnácté platy, velkorysá osobní ohodnocení, řady placených výhod, o kterých si zaměstnanci v soukromém sektoru mohou nechat jen zdát – to je jen malá porce toho, co razítkáři spotřebují. A nedej bože, nedostanou-li, co chtějí…

Utrhl jsem se ze zaměstnání a přicházím na úřad půl hodiny před koncem úřední doby. Vcházím do moderně zařízené kanceláře, kde mají sedět (podle vizitek na dveřích) čtyři úřednice. Sedí tam dvě. Jedna z nich má evidentně soukromou návštěvu, protože s jakousi starší paní popíjí kafe. Nasupeně na mě hledí. Nejspíš nepřicházím vhod. Patrně probírají něco hodně důležitého, protože „volná“ kolegyně mě vyvádí na chodbu a ptá se, co chci. Když jí vysvětlím, proč přicházím, říká, ať vydržím na chodbě, že mi zjistí, co potřebuji.

Sedám si a pozoruji „cvrkot.“ Z jedněch dveří vychází pomalým krokem byrokratka s podnosem prázdných šálků a šourá se do kuchyňky. Z dalších dveří se podobně energickým tempem vyvalí metráková matrona a přenáší jeden list formátu A4 do jiné kanceláře. V době počítačových sítí a tiskáren mi to připadá podivné, ale čekám, co se bude dít dál. Ke dveřím kanceláře na konci chodby přibíhá upocený muž středního věku. Bere za kliku, ale ouha – zamčeno. Uleví si sprostým slovem a odbíhá pryč. Zajímavý výzkum končí po několika minutách čekání, když vychází z „mé“ kanceláře úřednice a s kyselým výrazem ve tváři mi podává naprosto vágní informaci, kterou jsem si mohl zjistit doma u počítače na internetu.

A já v tu chvíli konečně chápu, že duší a srdcem této země, tohoto kontinentu a snad i celé planety, jsou byrokraté. Jsou kůrou i mízou, kmenem i větvemi, základem světa i jeho nejvyšším vrcholem. A my, kdož nejsme oblečeni v uniformě kancelářských krys z úřadů, máme pramalou šanci na tom cokoli změnit. To úředníci jsou vládci nad osudy všeho živého i neživého. Ano, teď už vím, že rytmus vesmíru se podobá třeskotu kulatých razítek o kancelářský stůl.