Podivuhodná dobrodružství Kladipíra Vroumy: Kuře a la kanibal

Každou neděli dopoledne vplul standartenführer Kladipír Vrouma do polní kuchyně a jal se svým chlapcům a spolubojovníkům vařit menáž. Tuto výsadu si vymohl u svého nadřízeného sturmbannführera Von Humperdicka. Protože však zásobování před Stalingradem v polovině listopadu 1942 už nebylo možné nazvat pravidelným, Vrouma s chutí improvizoval.

Vůně škvířícího se masa přehopkala na lehkých nožkách hlodavců ležení Vroumovy zbídačené roty a postupně budila unavené, pospávající vojáky z divokých snů. Jak ve svých vzpomínkách nazvaných „Lepší už to nebude“ poznamenal Kodosraw Millet, většina mužstva tato nedělní dopoledne nenáviděla:

„Vůně opékaného masa v každém z nás vzbuzovala hlad a zároveň i pocit, že se co chvíli pozvracíme. Kdekdo věděl, z čeho Vrouma klohní nedělní obědy. V sobotu vždycky vyslal dva muže nachytat co nejvíc krys a potkanů. I když se ozývaly hlasy, že standartenführer s hlodavci provozuje zvrácené sexuální orgie, většina z nás si byla jistá, že je připravuje k jídlu. Ale kdo ví, možná zvládal obojí. Bůhví jak to dělal, ale vždycky měl dost kečupu, provensálského koření a česneku. Mívali jsme ukrutný hlad, takže nakonec jsme pokaždé tu jeho pečenou hrůzu sežrali. Ono to ani nešlo jinak. Když jsme jedli, Vrouma nás sledoval s železnou tyčí v ruce (vždycky s ní míchával své odporné omáčky) a kdo se jen slovem otřel o jeho kuchařské umění, dostal od něho ještě nášup. Jednou mu ten hnus jakýsi zoufalec chrstl do obličeje. Za vzpouru skončil u zdi. Ještě než ten zmetek záhadně zmizel – jenom doufám, že ho dostali Rusáci a pořádně trpěl - připravil blaf, po kterém jsem se nemohl týden vyprázdnit. Kamarádi mi proto začali přezdívat Zátaras,“ vzpomíná ve své knize Millet.

Po prvotních úspěších na ruské frontě (a nezřízené radosti z hromadících se zářezů na pažbách svých germánských zbraní) však nemá Kladipír na konci roku 1942 příliš důvodů k radosti. Přestože posílá obden Vůdci naléhavé výzvy a rady jak vyhrát válku (které čerpá ze svých děravých znalostí historie), Führer nereaguje a počíná si v tažení na východ zarputile podle svého rozumu.

Vrouma z hodin dějepisu a z oblíbených sovětských filmů z mládí dobře ví, jak to u Stalingradu dopadne, začíná proto stále častěji přemýšlet, že zahne kramle. Už se o to i několikrát pokusil, ale k jeho zděšení to nevyšlo. Kámen, který nosí už několik měsíců v kapse uniformy, je studený a nefunkční. Něco se muselo porouchat...

„A tak krásně to v ulici V Holešovičkách začalo! Přece to neskončí v obklíčení u Stalingradu?“ děsí se Kladipír.

Ještěže si může aspoň neděli co neděli spravit náladu v polní kuchyni. Dnes si mužstvo pochutnává na specialitce. Vojíni, kteří měli včera nalovit krysy na dnešní dlabanec, přišli s prázdnou a tak si Vrouma vyčíhal až jeden z nich zamíří do odlehlé polorozpadlé budovy vykonat potřebu a tam ho svým bajonetem, na který vzápětí vyryl osmý zářez, proměnil v nedělní kuře. O tom, jak Vrouma odborně a s chutí tělo nebohého vojína naporcoval, zde taktně pomlčíme a přeskočíme rovnou k nedělní hostině.

Kladipír během ní přemítá, jak ze stalingradské šlamastyky ven. Kdyby se aspoň něco dělo. Jenže neděle je i u Stalingradu dnem klidu. Je to jakási nepsaná a nevyřčená dohoda. Obě strany, až na menší šarvátky a přestřelky, se snaží nabírat síly na další boje. Někomu možná tenhle klid vyhovuje, ale v Kladipírovi vyvolává sedmý den v týdnu podivnou depresi. Není zvyklý se flákat. Vzpomíná na neděle, kdy si po rozvodu chodíval pro své děti k bývalé ženě. Obvykle je vodil do zoologické zahrady, kde ho fascinovala vlčí smečka. Stával u výběhu dlouhé minuty, děti ho tahaly za rukávy jeho džínové bundy, a představoval si, jak s vlky osamoceně bojuje, vlastníma rukama rdousí jednu šelmu za druhou, a nakonec vítězí.

Teď to vypadá, že o vítězství nemůže být řeč. Zbytečně zachraňoval Heydrichovi život. Scheisse!

Vojáci pomalu žvýkají menáž, bezuzdně pšoukají a zkoumavě ho pozorují. Cítí v jejích očích nenávist a pohrdání, ale také cosi vlčího. Jako tenkrát v zoo. Smečka, pomyslí si Vrouma.

Otáčí se k nim zády. Dobře ví, že nikdo z nich nemá tolik odvahy, aby se na něho vrhl. Heh! Tihle tvrdí chlapi s železnými svaly a vojenskými přilbami! Nikdo si na něho netroufne! Sráči! Jeho sebevědomí roste s každým takovým okamžikem.

Kladipír vklouzne do svého provizorního brlohu a je konečně sám. Pomalu dojídá z plechové misky. Hmmm. Tahle porce z hýždí vojína Karla (nebo to byl Egon?) chutná skvěle. Vrouma zasněně vzpomíná, jak maso přesnými pohyby nabroušené kudly odděloval od kosti a vzruší ho to.

Už pěkně dlouho neměl ženskou. Naposled před měsícem tu ruskou děvočku, kterou si chytil v rozvalinách kostela. Husa hloupá! Jako by se procházela uprostřed dálnice! Vždyť přece musela vědět, že ji zmerčí nějaký skopčák. Měl jsem štěstí, že jsem to byl já, usmívá spokojeně při vzrušující vzpomínce Vrouma a vybavuje si, jak děvče prosilo a křičelo neustále dokola nět, nět.

Mohla si za to sama, nána pitomá. Měla říct to svoje „nět“, hned jak mě spatřila a ne až potom, co si ode mě s rozpaky a stydlivě vzala kus plesnivého chleba. To byla přece jasná výzva, to vám potvrdí každý voják.

Kladipír zajíždí chtivě rukou do kapsy, když vtom mu do dlaně padne něco jiného, než po čem chtěl původně sáhnout. V prstech svírá valoun, který - ach bože! – příjemně hřeje!

„Jako tenkrát u Berounky!“ zajásá neopatrně nahlas v rodném jazyce Vrouma.

A najednou z dálky slyší znovu ten podivný šum a svět kolem se začíná proměňovat. Kladipír už nemůže vnímat, že venku se cosi začíná dít, že do úkrytu jeho roty právě sviští sovětský dělostřelecký granát ráže 85 milimetrů, že ještě než dopadne, několik mužů se vydá k jeho „velitelskému stanovišti“, aby ho s chutí podřízli, ale už ho tam nenajdou, že tato neděle nebude vůbec klidná.

Svět se opět kroutí, mění, deformuje a světelný vír se zabodává do jeho kapsy, v níž křečovitě drží kámen. A opět je tu exploze uvnitř jeho hlavy i v jeho napjatých kalhotách. Bum! - a Vrouma je zpátky v přítomnosti. Sedí v obýváku, ve špinavé a páchnoucí uniformě Wehrmachtu a s vybouleninou v rozkroku, kde se pomalu tvoří povědomá skvrna. Do pokoje právě nabručeně vchází ve fialovém flanelovém županu jeho právoplatná manželka. Nuže, vítej doma, Kladipíre!