Nezávidím si, že jsem mladý

Dnešní čtyřicátníci a mladší generace se mají na co těšit. Pokud se vůbec dožijí důchodu (což je málo pravděpodobné), čeká je úplně nový, dnes těžko představitelný, rozměr stáří.

Soukromé penzijní fondy, kam jim dnes stát blahosklonně DOPORUČUJE ukládat část svých POVINNÝCH odvodů, budou dávno vytunelované bývalými United Colours of Politicians a jejich povedenými kumpány, ve státní kase na důchody bude zatnutá pořádná sekera, a tak se těch pár přeživších seniorů i v čase zaslouženého odpočinku bude muset ohánět, aby si ještě nějaký ten rok na světě pobyli.

Stáří a nouze však učí člověka skromnosti. Proto si budoucí důchodce bude umět leccos odříct. Tu se spokojí jen s okoralou skývou chleba na celý den, támhle si vytáhne z kontejneru vyhozené děravé šaty po rozmazleném teenagerovi prominentního politika či úředníka ze sousedství, postačí mu jedna koupel v řece měsíčně, pořídí si nějaký vyřazený výrobní prostředek (jak se vám líbí tahle terminologie, soudruzi?) a bude místo neproduktivního posedávání na zápraží paneláku v potu tváře dobývat chléb svůj vezdejší.

Životem protřelí penzisté si sice občas zahořekují nad svým osudem, ale nakonec uznají, že důchodové, zdravotnické, daňové a všechny další reformy, které provedly osvícené vlády ve druhé dekádě třetího tisíciletí, byly opravdu nezbytné.

Nu, nezávidím si, že jsem (relativně) mladý…