Český hokej? Dnes už jen páchnoucí mrtvola

Jak si mohl pozorný sportovní fanoušek povšimnout, český hokej v posledních letech zjevně není ve své kůži. Vstup národního týmu do bojů světového šampionátu v Německu naznačuje, že bárka, která se už tak povážlivě kymácela na hladině, nabrala dost vody na to, aby brzy klesla ke dnu. Co je to za bizarní a závažné okolnosti nebo příčiny, které podle všeho způsobily, že se z uctívaného sportovního odvětví stala během několika let páchnoucí mrtvola?

1. Sebeuspokojení – v letech bohatých medailových žní, které odstartoval v roce 1996 zisk titulu mistrů světa ve Vídni, se zdálo, že úspěchy budou přicházet už zcela samozřejmě, snad jako na běžícím pásu. Jenže zatímco se u nás všichni plácali po ramenou, donekonečna omílali Nagano a „zlatý hattrick“, případně si ve chvílích, kdy zrovna nehráli golf, předávali ceny za zásluhy o český hokej, jinde se tvrdě pracovalo. Rok za rokem svět nabíral větší tah na branku. Češi se zatím chlácholili, že se nic neděje. Vždyť těsné porážky v důležitých zápasech byly přece jen otázkou štěstí soupeřů.

2. Práce s mládeží – nejúspěšnější období českého hokeje na přelomu tisíciletí bylo ve znamení hokejistů, kteří byli posledním produktem socialistických tréninkových středisek mládeže. Dorostenecká, respektive juniorská léta strávili v domácí soutěži a ostruhy získávali v tuzemské seniorské lize. Ucelený systém práce s dětmi a mládeží se v devadesátých letech rozpadl do ryze klubové sféry.

3. Demografická křivka – počet narozených dětí je výrazně nižší než dříve. Úměrně s ním klesá i množství potencionálních talentů. Všichni, kdo pracují s dětmi v jakémkoli sportovním klubu, potvrdí, že časy výběrových náborů jsou neodvratně pryč. Dnes se „bere“ každé děcko, i takové, kterému chybí základní pohybové návyky a elementární obratnost (a není jich málo). Zatímco před lety se díky propracovaným tréninkovým metodám z nadprůměrných stávaly hvězdy a z průměrných nadprůměrní, dnes se pracuje s podprůměrnými, z nichž někteří dorostou k průměru. Pokud se mezi nimi objeví skutečný talent, je pro něj těžké v konkurenci o třídu horších spoluhráčů a protihráčů výkonnostně růst. Co zbývá? Odchod do zámoří.

4. Skauti – Otevření se světu nahrálo skautingu. Pro vyhledávače talentů byla devadesátá léta časem hojnosti. Nejdříve vyzobali z tuzemského ledu nejkvalitnější hráče, kteří se bez problémů prosazovali v zahraničních soutěžích včetně NHL, a tím podpořili ještě větší zájem o české hokejisty. Stovky mladíků zlákali do zámořských soutěží jen kvůli vidině budoucího zisku (skauti inkasují bonusy za podpis smlouvy), přičemž chladnokrevně počítali s vysokou ztrátovostí. Nekontrolovatelný skauting (jako hra na burze) se ukázal být cestou do pekla.  Osmdesát až devadesát procent talentů přišlo nazmar. Jen zlomek se prokousal do NHL, někteří se vrátili do české soutěže nebo hrají jinde v Evropě, ale jejich potenciál zůstal využitý jen zčásti.

5. Protekcionismus – Hokej je poměrně drahý sport a žádný klub nepohrdne korunou. Movitější rodiče malých hokejistů, kteří jsou ochotni přispívat klubu na to či ono, vyšlapávají svým ratolestem cestičku do prvních pětek či útoků, případně častější pobyt na ledě, a to i na úkor talentovanějších dětí, jejichž rodiče na víc než na příspěvky a výstroj nemají.

6. Komercionalizace versus sportovní kvalita – Od momentu, kdy se začala roztáčet platová spirála v klubech i ve vedení Českého svazu ledního hokeje, bylo jasné, že se z ní jednou stane vír Maelströmu, který může tento sport stáhnout do hlubin. Platové stropy průměrných hráčů v extralize jsou dnes tak vysoko, že je pro klub levnější najmout si stejně kvalitního hokejistu z Kanady. O mzdách klubových manažerů raději taktně pomlčme. V honbě za účastí v play-off se v týmech objevuje stále méně mladých odchovanců (což lze snad i chápat, protože ti nejlepší jsou dávno za oceánem v tamní juniorské soutěži) a tak v tuzemské extralize hrají skoro čtyřicetiletí borci, kteří paradoxně často patří k nejlepším (Hašek, Straka, Král, Hamrlík atd.). Kvalitativní úroveň nejvyšší soutěže rok od roku klesá.

7. Vedení Českého svazu ledního hokeje – ryba smrdí od hlavy. Místo opravdových manažerů, hokejových odborníků a průkopníků moderních trendů jsou ve vedení českého hokeje zkostnatělí dinosauři, kteří se do čela dostali buď za zásluhy, nebo proto, že mají dobré kamarády. Řízení stylem „já na bráchu, brácha na mě“, nese už léta shnilé ovoce. Není se tedy co divit, že nikomu nechutná. Copak se asi za rok pod trenérem Hadamczikem změní?

Takže jsme prohráli s hokejovým trpaslíkem z Norska...  Kdo by se tomu divil? I když – kdo je dnes obrem a kdo pidimužíkem? Nechci být špatným prorokem, ale mám strach, že bude ještě hůř…