Historie jedné cesty

Poslední cesta k rodičům...to už je dávno. Na vánoce,takže vlastně v loňském roce. Je na čase vyrazit znovu. Jezdívám Žlutým a ani tentokrát nemám důvod své zvyky měnit. Při mé práci, kdy si do poslední chvíle nejsem jistá, zda do vlaku v naplánovanou dobu nastoupím, je víc než báječná věc, možnost stornovat jízdenku 15 min před odjezdem a to bezplatně. Jedu Žlutým.....

Jízdenku mám koupenou a ve čtvrtek 5.3.vstávám tak, abych byla v 11.30 na nádraží. Odjíždím v 11.48 a předpokládám,že pojedeme včas. Za těch pár let, co tímhle vlakem jezdím, jsme z výchozí stanice vyjeli se zpožděním jenom jednou. A to asi ani nebyla chyba Regiojetu...stejně mám na hlaváku v Praze vždycky pocit, že jsou vlaky téhle společnosti narušitelé. Jako když nepatří do tohohle království ČD. Informace o nástupišti vždy u tohoto vlaku problikne na informačním panelu jako poslední...ale asi se jedná pouze o moji paranoiu.

A už jsem ve vlaku. V kupé pro 6 cestujících. Tak kohopak tu máme? U okna proti směru jízdy mladou, sympatickou studentku. Evidentně jezdí často. Podle přízvuku z Moravy. Když si objednává sushi, zdůrazňuje čerstvost...asi blbá zkušenost z minulosti.

Vedle Studentky sedí paní Kulomet. Nemluví...slova z ní vystřelují jako z kulometu. Při usazování ještě na nádraží mi loktem atakovala hlavu, Studentce vytrhla z ruky kufr a sama ho rvala do úložného prostoru. Určitě není zlá, ale hodně svérázná a tak trošku samorost. Na obsluhu vlaku štěká svá přání jednoslovně a slovíčka prosím nebo děkuji prostě nezná. Je mi tím hrozně nepříjemná a nevydržela bych s ní v jedné místnosti ani den. 

Poslední místo v řadě proti směru jízdy mám já.

Proti mě sedí Důchodkyně. Všimla jsem si té paní už na nádraží. Nastupovala přede mnou a měla takové ty typické nohy starší dámy, která v životě hodně chodila a neváží zrovna padesát kilo. Prostě léty vypěstované nohy do O. A nemluví. To jsem zjistila až v kupé. Nejdřív to vypadalo, že je hluchá a němá...když jí obsluha podávala vodu, kterou tady dostává v ceně jízdenky, Důchodkyně se na slečnu usmívala, ale ani nenatáhla ruku, aby si vodu vzala. Lehce překvapená slečna položila vodu na stůl a nějaké poděkování ani nečekala. A dobře udělala. Stejně se nedočkala. Důchodkyně si pak na kávu chtěla vytáhnout odkládací desku, která je u sedadel do chodbičky. Viděla to u mě, ale nešlo jí to. Psala jsem tenhle blog, ale periferně jsen jí samozřejmě viděla. Čekala jsem, že se mě zeptá. Nezeptala. Počkala až zvednu oči a vyštěkla:Jak se to dělá? Žádné oslovení, žádná prosba. Ach jo, jak důverně tohle dotazování znám z práce. A drazí rodiče a všichni z věkové kategorie 60 víc...odpusťte mi, určitě nejste všichni stejní, ale neschopnost požádat někoho mladšího o cokoliv, tak to je vážně vaše specialita.

Vedle důchodkyně sedí Švejk. Mladý kluk s vizáží Švejka. Dobrácká tvář s růžovými tvářičkami, krátké kudrnaté blonďaté vlasy a postava pořízka. Sotva jsme vyjeli z Prahy, prosil obsluhu o nějaký prášek na bolest zad...prý ho přepadají nárazové, píchavé bolesti zad. Tohle už bylo pro celé kupé. Kelímek smetený ze stolu..taky pro celé kupé. Ten kluk je roztomile neohrabaný,baví mě. 

V Pardubicích přece jenom přistoupil cestující na poslední volné místo. Mladý kluk a průšvih...nemám pro něj přezdívku. Působí příliš normálně. Mluví normálně. Chová se normálně. Teď si objednává sushi a chce si vybrat ze dvou druhů, ale v tomhle vlaku mají už pouze jeden druh. Tento malý omyl pobavil i toho kluka a zasmál se sám sobě. Usmála jsem se taky a zvědavě na něj koukám...a on na mě. Usmáli jsme se na sebe tak, jak se usmívají dva staří známí, kteří vědí. A už mám přezdívku...Sympaťák.

S cestujícími asi nic zajímavého neproběhne, tak se zkouším mrknout na zábavný portál Regiojetu. Třeba nějaký film by mi mohl zpříjemnit cestu. Wifi maká, ale děsně pomalu. A film se ani nespustil. Vladtně se mi ještě nikdy během cesty nepovedlo zkouknout celý film. Buď wifi nemaká vůbec nebo se seká a padá. Vzdávám to i tentokrát a budu si raději číst...

Jak to tak vypadá, bude tahle cesta obvyklá a obyčejná bez neobyčejných zážitků. 

Dám si kafčo, dočtu knihu Lovci hlav a budu se těšit na víkend s rodinkou. Tam doma u rodičů nuda nehrozí.......