Mám podezření, že si naši se mnou nevěděli rady

Teda jako s tím, že jsem holka. Celé těhotenství si mysleli, že jsem kluk a už dva kluky měli. Oba bráchové se narodili v dubnu a já v říjnu. Takže najednou byl s nimi tvor z úplně jiné planety. A oni zmateni. Peněz moc neměli, takže jsem všechno dědila po bratrech....překlad: oblíkali mě jako kluka. Stříhali mě jako kluka. Kamarády jsem dědila taky po bratrech a zase to byli kluci. Rostla jsem jako kluk s náušnicema, které už dnes nenosím. Ani ty, co mi dali po narození, ani žádné jiné.

Stříhali mě podle kastrolu. Měla jsem bloďaté vlásky a modré oči, přesně jak si přál tatínek. Ale žádné lokýnky. Prostě úplně obyčejné vrabčí hnízdo, které si dělalo na hlavě to, co si zrovna umanulo. Nekonaly se copánky s beruškama (mamka by mi je asi ani neuměla učesat), ale sestřih podle kastrolu. Když se kouknu na fotky, mám na hlavě jakýsi prapodivný bob a vypadám jako Majka z Gurunu, což byla moje oblíbená hrdinka ze slovenského seriálu Spadla z oblakov:) Okolo puberty začala moje vzpoura týkající se vlasů. Rozhodla jsem se, že si na hlavě "vypěstuju" mikádo. To znamenalo přežít šílené období dlouhé ofiny, se kterou se nedalo dělat nic jiného, než ji odhánět z očí a obličeje. Dodnes si pamatuji jedno rodinné odpolední kafe, jehož ústředním tématem byly moje vlasy. Proběhla asi hodinová debata, do které jsem moc nemohla zasahovat a výsledkem byla moje cesta ke kadeřnici. Zásadním a rozhodujícím argumentem mého otce bylo, že díky dlouhé ofině nosím hlavu skloněnou na jednu stranu a tím se mi zkrátí krk a zůstane mi to. Závěr? Okamžitě ostříhat. A tak jsem vyrazila. Ke kadeřnici to bylo asi dva kilometry a já ty dva kilometry probrečela....a vrátila jsem se s ježkem na hlavě. Kolik pohlavků jsem dostala, to si nemapamuji, ale byla to slušná odměna:) Mikádo jsem měla za půl roku.... Než jsem začala chodit do školky, starala se o mě moje babička. Tahala mě všude sebou i na oslavy svých stejně starých kamarádek. Obzvlášť naši sousedku jsem měla ráda. Byla to úžasná cukrářka a její oslavy byly sladké hody! Tak dokonalé a báječné zákusky jsem už nikdy v životě nejedla. Jenomže se mnou byla potíž i tam....Seděla jsem u přeplněného stolu mezi samými důchodkyněmi a všechny mě nutily, ať si vezmu. Já seděla u prázdného talířku a nevzala jsem si nikdy nic. Když jsme přišly domů a mamka se mě zeptala, co jsem měla dobrého, obvykle jsem odpověděla, že mi nic nedali. Babička se mohla zbláznit vzteky a rozčilovala se, proč lžu. Nabízely mi přece miliardu dobrot a já nic. Baštila jsem až doma, když mi mamka dala něco na talíř. Až mnohem později jsem se dočetla, že děti narozené ve znamení Vah, což jsem já, to takhle mají. Nezvládáme volbu, neumíme si vybrat. Když takové dítě posadíte ke stolu a dáte mu dvě misky s různým jídlem, aby si vybralo.... může mít hlad velký jak chce, ale nevezme si ani jednu misku. Prostě si neumí vybrat a nutnost volby ho vystresuje tak, že si nevybere nic a raději bude hladovět. A přesně tak to bylo se mnou. Všechny ty tety mi říkaly, ať si vezmu, ale žádná mi nic nedala na talířek. Já si vybrat nedokázala a doma jsem vůbec nelhala, když jsem tvrdila, že mi nic nedali. No prostě divná od malička, ale nikdo to nepochopil:))) Nepochopená mými rodiči, jsem byla i ve sportu. Nejstarší brácha hrál fotbal, mladší jezdil motocross. Já hrála ragby. Decentně, blbě ale ráda. Na základce jsme tuhle hru dotáhli do dokonalosti. Hráli jsme každý den. Je fakt, že v takové sedmé a osmé třídě se pod touto hrou zákeřně skrývalo něco naprosto jiného....prostě legitimní způsob seznamování dívčí a chlapecké části naší třídy. Když došlo i na trhání triček, kraťasů a my se každý den vraceli domů jako po mimořádně náročné bitvě o život, zasáhli rodiče a byl konec s touto geniální hrou. Od našich jsem dostala kolo a začala jsem se věnovat čistě individuálnímu sportu. Jeho nevýhodou pro naše bylo to, že když jsem o prázdninách v devět ráno nasedla na své kolo, viděli mě zase až někdy okolo deváté večer. Prostě dopravní prostředek mi otevřel a přiblížil obzory a já toho báječně využívala....