Z pasáčka krav vzornou pionýrkou

Jen co jsem opustila školku a období pasení krav, čekala mě jiná "kariéra". Kariéra vzorné pionýrky. Ne ideově. V době, kdy jsem začala chodit do školy, neexistovaly jiné zájmové kroužky než ty pod hlavičkou SSM a potažmo pionýra. Chodila jsem tam taky a (nekamenujte mě) měla jsem to ráda...

Hned ve druhé třídě jsem si usmyslela, že ze mě bude kytarový mág a přihlásila jsem se do kroužku hry na kytaru. Učila nás mladá družinářka, která byla fakt dokonalá a báječná. Na vánoce jsem dostala od našich kytaru a pak už nic nebránilo mojí skvělé hudební kariéře. Každý týden jsem dotáhla kytaru do školy a učili jsme se první akordy. Žádné umělecké hraní. Prostě písničky k táboráku:) Časem jsme to dopracovali až k písním Karla Kryla, ale to bylo samozřejmě tajně. Výhodou tohoto kroužku bylo to, že jsme na každé pionýrské akci zajišťovali "kulturní vložku". Naši spolužáci museli stát na různých shromážděních hodiny a hodiny téměř v pozoru a poslouchat různé projevy. My jsme seděli hezky na pódiu, zahráli a zazpívali nějakou tu píseň, proložili to básní a odsunuli se do zázemí. Jelikož jsme byli účinkující, obvykle jsme dostali i občerstvení. Kytaře jsem se věnovala až do sedmé třídy,ale mimo tento kroužek, jsem chodila i do našeho třídního oddílu a tam jsem si užila spoustu legrace. V sedmé třídě jsme byli jako jedni z nejstarších (osmáci se připravovali na přijímačky) vybráni na "skvělou" akci. Branný týden v nedaleké vesnici u památníku komunistického odboje. Název památníku si moc nepamatuji, nezajímalo mě to. Pro mě bylo podstatné, že jsme týden byli venku mimo školu. Hráli jsme tam různé hry, zkusili jsme si orientační běh, vzali nás i na střelnici a......vrcholem toho všeho bylo, že jsme každý den strávili 15 minut na čestné stráži u výše zmíněného památníku. Ten, na koho vyšla řada, se musel převlíknout do pionýrského kroje. Pochodovým krokem (fakt jak na vojně) jsme dorazili k památníku, kde jsme vystřídali jinou hlídku a 15 minut jsme stáli bez hnutí. Bylo to peklo. Bylo to šílené. Bylo to k nevydržení. Poslední den nám, jako odměnu, dali do ruky i zbraně. Atrapy, samozřejmě. Přežila jsem to i přes neskutečné vedro a mravenčení v úplně celém těle. A dokonce jsem se dočkala i odměny....oběd s tehdejším ministrem obrany v Praze. Ani si moc nepamatuji jak se jmenoval...tuším, že Miroslav Vacek. Nejsem si jistá. Vím jenom, že to byl můj první výlet vlakem a dokonce do veliké Prahy. Chápete, holka z vesnice ve Slezsku, jede na oběd do Prahy s ministrem obrany. Hustý. Nic až tak zvláštního to nebylo. Cesta vlakem byla zážitek, to jo...cestuju ráda odjakživa a pověstným Ostravanem jsem jela poprvé. Vynechám to, že mi málem ujel, pak jsem nemohla najít své spolucestující...do Prahy jsme ale dojeli. Praha taky kouzelná. Poprvé jsem viděla Pražský hrad, Petřín. Na Václaváku jsme jedli v automatu Koruna a největší zážitek pro nás byli pankáči s čírem na hlavě. Obzvlášť, když si stoupli dva k mému spolužákovi, který si zrovna přinesl talíř s jahodovými knedlíky a hučeli do něj tak dlouho, až chudák nechal plný talíř na stole a utekl ven. Dodnes nevím, co mu řekli. Nechtěl o tom vůbec mluvit. Nejslabší zážitek tohoto výletu, byl oběd s panem ministrem. Nevím, jestli za to mohla ta skutečnost, že mi v sandálech vykoukl prst skrz moje punčochy nebo to, že to prostě byla nuda. Seděli jsme u obrovského, dlouhého stolu a kdesi v jeho čele byl nějaký pan. Pan ministr. Neřekl nám ani větu, prostě se najedl a odešel. Trapas. Další rok na podzim proběhla Sametová revoluce. Pamatuji se, jak jsem běhala ze školy domů, abych si mohla pustit alespoň televizi a koukat na přímé přenosy z Prahy. A záviděla jsem, že já klíči zvonit nemůžu....