Až do svých 40 let jsem byla typický panelákový a sídlištní člověk, ne z přesvědčení, ale spíše dílem osudu a nežilo se mi takto špatně. Jen postupně jsem začala více a více vnímat nedostatek vzduchu a přírody kolem sebe.
Začalo to nenápadně, balkon jsem už nechtěla využívat jen na věšení prádla, ale zakoupila jsem křesla, rozkládací stolek a časem přibyl i malý gril. Svou touhu zabořit ruce do hlíny, která do té doby velmi úspěšně někde ve mně hluboce dřímala, jsem uspokojila tím, že jsem zvelebila malý betonový záhonek u vchodu do domu, který byl již léta zanedbaný. Poté, co jsem každý slunečný víkend tahala rodinu z bytu na výlet do přírody, došlo i mému manželovi, že je to se mnou vážné a že mi čtyři stěny našeho panelákového bytu přestávají stačit. A tak jsme se začali rozhlížet po domečku a s ohledem na cenu nemovitostí v našem městě se z nás tak nějak přirozeně stali do roka vesničani. Tedy ne každému ten vesnický vzduch opravdu svědčil, takže jsem se nakonec stala tou pravou vesničankou jen já.
Možná tím, že naše vesnice není typickou vesnicí, kde se vstává se slepicemi a lišky tam dávají dobrou noc, ale díky své atypičnosti polohy v pěkné krajině, výbornému dopravnímu spojení a zajímavé vědecké instituci, která zde sídlí a přitahuje spousty vzdělaných a chytrých lidí, kteří zde žijí či pracují, jsem se zde, do té doby městský člověk zabydlela velmi rychle.
Nejdříve se mé kroky omezovaly jen na náš dům a zahradu. Zkoušela jsme pěstovat vše možné (když už ten prostor máme), pořídila jsem si nějaká ta zvířata (když už máme tu zahradu), sem tam opekla buřty na ohni a poslouchala u toho Nedvědy (když už jedinou alternativou na večer nebyl jen gauč a TV) a tak nějak jsem si užívala změny stylu života.
Až postupně jsem se začala dívat i za plot naší zahrady. Díky místnímu turistickému oddílu jsem se po dlouhých letech vypravila jako vedoucí na tábor a ověřila si, že mě to pořád baví. Když jsem pocítila potřebu zapojit se do nějaké charitativní činnosti a pokukovala po něčem opravdu velkém, z čeho bych mohla mít pocit uspokojení (jako třeba adopce na dálku), cvrnkla mi do nosu možnost zapojit se do sociální oblasti přímo v naší obci a začala jsem se stýkat s našimi seniory a pamětníky a vyslechla jsem si spoustu životních příběhů i vyprávění o tom, jak se v naší vesnici žilo dříve, což pro mne jako pro novodobou náplavu bylo více než zajímavé. Postupně jsem začala (nejen) pro seniory organizovat kulturní akce v naší obci, přednášky na zajímavá témata jako byl Karel Čapek a W. Shakespeare, talk show se zajímavými osobnostmi, zpívání s harmonikou apod. Před sebou mám i organizaci prvního zájezdu za kulturou do velkého města. Začala jsem také psát kroniku naší kapličky, která navazuje na kroniku válečnou a poválečnou a na dlouhou dobu poté, kterou nikdo do kroniky nezaznamenával. Protože jsem se ve městě dlouho věnovala ochotnickému divadlu, jednoho dne mne napadlo, že by i u nás na vesnici mohli být lidé, kteří by si rádi zahráli ochotnické divadlo. Od nápadu k realizaci premiéry našeho autorského představení s živou hudbou, 14 účinkujícími a vyprodaným sálem uplynul sotva rok.
Nemám nic proti životu ve městě ani na sídlišti. Vím, že můj život ve městě s dostupností všeho a celkem jednoduchou údržbou bytu byl jednodušší. Teď je můj život v mnohém složitější, ale také mnohem barevnější. Vědomí, že můj nápad má šanci na realizaci ve mně rozvíjí moji kreativitu i chuť pouštět se do nových věcí. A hlavně mne tento způsob života naučil nežít jen pro sebe a svou rodinu, ale věnovat část svého času i dalším lidem, kterým díky tomu mohu pomáhat, přinášet nové podněty a sem tam i okamžiky radosti do jejich životů, což v anonymitě velkých měst je přece jen o něco složitější.
