Lidskost versus předpisy

Předpisy nás obklopují všude. Důležitost jim však vždy přikládá člověk. Problém nastává ve chvíli, kdy člověk přestane používat selský rozum, potlačí lidskost v sobě a tvrdohlavě hájí předpisy i tam, kde to není životně důležité.

V krátkém časovém odstupu jsem se o diametrálně rozdílném přístupu k předpisům a lidskosti přesvědčila při svém vícedenním výletu na Vysočinu se svojí téměř 80 letou maminkou.

První den naší cesty jsme na dálnici směrem na Brno zahlédly upoutávku na Želivský klášter, a tak jsme se spontánně rozhodly ho navštívit. Zaparkovaly jsme v relativně brzkém odpoledni na jeho nádvoří a snažily se zorientovat v tom, co je k vidění a kde si lze zakoupit vstupenky. Opodál postarší dáma právě zasvěceně dovyprávěla cosi jiným návštěvníkům a vypadala, že by potřebnými informacemi mohla disponovat. Na můj dotaz nám velmi ochotně nabídla, že nás provede, ale že by bylo třeba, abychom byli alespoň tři. Domluvili jsme se, že si s mamkou zaskočíme do restaurace na kávu a za 15 minut se dostavíme do prodejny vstupenek a mezitím se třeba další návštěvník najde.

Ve stanovený čas jsem plna entuziasmu vplula do kanceláře informačního střediska a prodeje vstupenek v jednom, a ještě stále ovlivněná vstřícným přístupem starší průvodkyně vesele zahlaholila, že bych chtěla 2 vstupenky na prohlídku. V místnosti se nacházely tři dámy, jednou z nich byla naše průvodkyně, říkejme jí třeba Jiřinka, která nám před chvílí vstřícně nabízela své služby. U pokladny však stála dobře vypadající dáma kolem padesátky, o jejíž chybějící vstřícnosti jsem se přesvědčila záhy.

Dáma za pokladnou zahájila bez otálení první kolo slovního zápasu prvním úderem, který spočíval ve sdělení, že na prohlídku je již pozdě. Tento úder jsem srdnatě odvrátila odkázáním se na průvodkyni Jiřinku s tím, že nám ochotně nabízela, že nás i tak provede, což Jiřinka s úsměvem potvrdila.

Dáma za pokladnou kontrovala druhým úderem, když mě upozornila, že jsme si měly udělat rezervaci. Odpověděla jsem, že vzhledem k tomu, že to byl spontánní nápad ve chvíli, kdy jsme cestou zahlédly upoutávku na klášter, nebyl na rezervaci čas ani pomyšlení.

Dáma za pokladnou se nenechala zastrašit a přidala třetí úder v podobě poukázání na to, že jsme jen dvě a chybí nám do počtu třetí návštěvník. Poprvé, ale ne naposledy použila odůvodnění „máme tady předpisy“. Než jsem stihla zareagovat, naše Jiřinka vstřícně vstoupila do hovoru s tím, že to nevadí, že nás ráda provede, i když jsme jen dvě.

Dáma za pokladnou se však nechtěla vzdát bez boje a v rámci čtvrtého úderu projevila snahu získat Jiřinku na svoji stranu. Dotázala se jí, zda není příliš unavená a proč hned slibuje, když určitě by pro ni bylo lepší odpočívat. Jiřinka s úsměvem odpověděla, že odpočívat nepotřebuje a dokonce vstřícně navrhla, ať nám dáma za pokladnou dá zlevněné vstupné, když kvůli blížící se zavírací době již nezvládneme prohlídku úplně celou anebo ať prostě vhodíme nějaký dobrovolný příspěvek do kasičky.

Poněkud zaskočená dáma za pokladnou se však přesto vzmohla na pátý úder, který započala zopakováním svého oblíbeného sloganu „máme tady předpisy“ a ukončila konstatováním, že pokud opravdu chceme jít na prohlídku, budeme to mít za plné vstupné. Souhlasila jsem, pouze jsem bezelstně nahlásila, že maminka je již seniorka, a tudíž pro ni prosím zlevněné vstupné.

Smáznout tento můj požadavek neudělalo dámě za pokladnou žádný problém. V rámci šestého úderu připomenula fakt „máme tady předpisy“, jako kdybych na to snad během té chvilky stihla zapomenout, a začala mne poučovat, že vzhledem k tomu, že bychom měli být dle předpisů tři a jsme jen dvě, půjdeme prostě za plné vstupné. Když ze mne spontánně vypadlo „Mám pocit, jako když nás tady nechcete“, dáma za pokladnou se naježila, rozhlédla kolem sebe a žádala upřesnit, koho tím jako myslím. Celkem odvážně jsem odpověděla, že nemyslím průvodkyni Jiřinku, ale právě její osobu.

Sedmý úder dámy za pokladnou na sebe vzal podobu dotazu, jestli tedy chceme nebo nechceme jít, což vyznělo jako hrozba, že by kvůli mé odvaze vzdorovat a klást nepříjemné požadavky mohla ještě celou transakci stornovat. Odpověděla jsem, že na prohlídku opravdu jít chceme a přidala jsem prosbu, ať celý proces pokud možno vyřídí co nejrychleji, protože nás okrádá o drahocenný čas, kterého již i tak máme na prohlídku pomálu.

Doufala jsem, že osmé kolo celý zápas finálně rozhodne a my se konečně budeme moci vydat na prohlídku. Když mi dáma za pokladnou za doprovodu své nejoblíbenější věty „máme tady předpisy“ předávala vstupenky, mohlo by se zdát, že vítězství je na její straně. Lehce ohrozit jej snad mohla jen moje poslední věta „Někdy víc než předpisy, je obyčejný lidský přístup“, kterou jsem se s dámou za pokladnou, která ctila předpisy až za hrob, rozloučila.

Nakonec mé vítězství stvrdila až naše průvodkyně Jiřinka, která potvrdila, že dáma za pokladnou je ve své důležité funkci poměrně krátce a problémy s ní vyjít mají jak kolegové, tak návštěvníci. Díky Jiřince byla uspokojena naše oprávněná potřeba vstřícného a lidského přístupu, protože Jiřinka nám věnovala nejen zbývající půlhodinku do zavírací doby, ale ještě o hodinu svého času déle, neboť poznala, že jsme duše opravdu se o informace, které nám s nadšením sdělovala, zajímající. Prohlídka to byla opravdu za odměnu, a to nejen díky atmosféře kláštera. Jiřinka nám mezi informacemi o pohnuté historii kláštera i významných osobnostech s ním spojených sem tam předala i nějaké to životní moudro nebo filozofickou myšlenku, a tak jsme si opravdu s maminkou přišly na své.

Nutno říci, že s podobným přístupem, jaký zaujala dáma za pokladnou v Želivském klášteře jsme se již nikde jinde při návštěvě kulturních památek během naší cesty nesetkaly. Naopak!

Při procházení židovské čtvrti v Třebíči nás majitel jednoho z domů, jenž právě finišoval s jeho rekonstrukcí, spontánně pozval na prohlídku dovnitř jen proto, že jsme chviličku před tímto domkem s novou fasádou postály a věnovaly svůj čas a pozornost fotkám z rekonstrukce a milému textu popisujícímu historii domu. Tento muž v plném pracovním nasazení věnoval dvěma cizím ženám kus svého drahocenného času a my mu mohly poděkovat jen tím, že jsme mu jeho záměr, zachránit tento dům pro budoucí generace, pochválily.

A o tom, že není nezbytné lpět tvrdohlavě na předpisech za každou cenu jsme se přesvědčily i další den při návštěvě zámku v Moravských Budějovicích. K zámku jsme vymrzlé po celodenním výletování v typicky aprílovém počasí dorazily v 16.30, přičemž u vchodu jsme si přečetly, že je zámek otevřený do 17 hodin. Radost nám však vzápětí zkazila další informační cedulka, která upozorňovala na to, že poslední prohlídka je vypravována v 16.15. A tak bez velkého očekávání jsem opět vplula do prodejny vstupenek se slovy „Máte sice do 17 hodin otevřeno, ale poslední prohlídka startovala již před 15 minutami, tak máme asi smůlu, že?“ Má slova však tentokrát nenarazila na frustrovanou dámu ctící předpisy až za hrob, ale na mladíka lehce po dvacítce, který nám operativně nabídl variantu, že nás sám provede a prohlídku uspíší tak, abychom ji za půl hodiny zvládli, pokud tedy máme zájem. A protože jsme zájem měly, zaplatily jsme řádné vstupné se zohledněním seniorské slevy pro maminku, mladík zavřel kancelář a půl hodiny nám velmi vstřícně a zajímavě vyprávěl o historii města i zámku. Předpokládám, že měl také předpisy, ale že dokázal posoudit situaci a vyhodnotit ji více lidským než úřednickým pohledem.

Obdobný zážitek jsme pak měly i v novém zámku v Dačicích, kde také nebyl pro nikoho problém provést jen dvě osoby. Naopak, mladá průvodkyně na začátku prohlídky s úsměvem zkonstatovala, že máme štěstí a čeká nás exkluzivní prohlídka jen ve dvou. Svůj výklad nijak neošidila, a tak jsme i odtud odcházely s čistě pozitivní zkušeností.

Ale vše zlé je pro něco dobré! Nebýt dámy za pokladnou v Želivském klášteře, více bychom braly vstřícnost dalších lidí na naší dovolené jako samozřejmost. Takto jsme měly možnost využít daru rozlišení a pocítit úžasnou věc – vděčnost za každou milou a vstřícnou osobu na svém místě.

PS. Docela by mě zajímalo, kdyby tyto řádky četla dáma za pokladnou, zda by ji podnítily ke zlepšení jejího přístupu k návštěvníkům nebo zda by ještě více zahořkla. Třeba se někteří z vás, pokud navštívíte Želivský klášter, budete moci přesvědčit na vlastní kůži.