Bonbonek na cestě - Jen tak být

Den třináctý - z Padrónu do Tao, 24 450 kroků, cca 17 kilometrů. Dnes nespěchám, čeká mě jen 14 kilometrů do městečka Tao, odkud budu zítra startovat do Santiaga.

Ráno do pokoje slyším nějaké bouchání tyčí, tak si říkám, že asi rozebírají včerejší pódium po filharmonii. Když ale po chvíli na nábřeží dorazím, vidím, že po včerejší kulturní atmosféře ani po židlích a podiu není ani památky a to bouchání znamenalo stavění stánků pro prodejce. A tak si uvědomuji, že to jedno místo krátce po sobě získalo úplně jinou atmosféru.

Z ubytka odcházím poslední, loučím se s Renčou z Pardubic, se kterou jsme večer chvilku popovídaly. V Padronu mě nic nedrží, a tak vyrážím na cestu. Žádné známé tváře nepotkávám, je mi po dlouhé době tady na cestě trochu smutno. Přemýšlím proč. Asi je to směs pocitů. Z toho, že někteří mí známi dojdou do Santiaga už dnes, z toho, že se mé putování chýlí ke konci, i z toho, že zítra se probudím a budu o rok starší… a tak si rozbaluji dárek proti trudnomyslnosti, který mám pro tuto příležitost nachystán. Dostala jsem jej na cestu od kamarádky a jsem zvědavá, co v něm je. Potěšena rozbaluji a vyndávám malou lahvičku ginu, pár drobáků Eur a lísteček, kde je napsáno, že až mě budou bolet nohy, mám si koupit tonik (kolikrát jsem to za tuto cestu udělala!) a do něj si nalít gin a odpočívat. Tak dnes anebo nejpozději zítra to udělám!

Dnes je to hodně cesta o samotě. Potkávám sice párkrát někoho známého, ale nikoho, s kým bychom se znali tak dobře, že bychom se vydali spolu. Nikam nespěchám a dělám si přestávky. Na jedné louce ve stráni pod borovicovým hájem se mi líbí natolik, že uléhám na delší dobu a relaxuju. Buď na zádech pozoruju mraky nebo na boku, jak se luční kytky hýbou ve větru anebo na břiše koukám na borovicový háj. Taky svačím a zapisuji si pár myšlenek. Ještě párkrát na trase zastavím, ale tohle zastavení bylo nejvíc podle mého gusta.

Podél cesty roste divoká máta jako plevel, nevím proč, ale až dnes mě napadá si ji utrhnout a dát do lahve s vodou, aby mi ji příjemně ovoněla. Ty vůně, to je vůbec téma. Už vím, jak voní bílá magnólie grande vzrostlá jako strom, jak voní čerstvě posečená tráva, jak uschlé seno, jak zeleninový záhon, když je ta koncentrace zeleniny opravdu hodně velká, jak oceán, který má specifický pach občas obohacený vůní rybiny, vím jak voní čerstvě vyprané prádlo, které věší někdo na šňůru na zahradě a jídlo, které voní z otevřeného okna. Jdete a utrhnete zelenou bylinu, promnete ji mezi prsty a přivoníte a nemůžete se rozhodnout, jestli je to anýz nebo fenykl, jen víte, že tu vůni znáte. Nepříjemných pachů, jako je třeba pach benzínu či přepáleného tuku z okna restauračních kuchyní jsem mnoho nezaznamenala.

Odpoledne se dělá hodně horko, přestože mě nečeká dnes tolik kilometrů, funguje to tak, že co do hlavy dáte, to tam máte. Když si tam ráno nasadíte, že vás čeká 25 km, budete cca 3 km před cílem už vyhlížet konec cesty obdobně jako když vás těch kilometrů čeká jen 15. Takže i dnes jsem ráda, když se přede mnou kolem 17. hodiny objeví ubytko. Je to krásný kamenný dům se zahradou na vesnici. Tento typ ubytování mi vyhovuje víc, než budovy ve městě. Je zajímavé, že mě vždy vítají a ptají se rovnou, jestli jsem Hana. Říkám jim obvykle, to jsem poslední, že víte, kdo jsem? Pokud mi rozumí, většinou mi to potvrdí. Řeknu Vám, že je moc příjemný pocit, když unavení po dlouhých kilometrech v cizí zemi přijdete k vratům nebo dveřím, které jdou otevřít a za nimiž je někdo, kdo se koukne do sešitu a pokývne hlavou, jako že na vás čeká. Vždy se trochu obávám, že někde mezi mým počítačem a ubytkem dojde k chybě a já budu muset jít o dům dál, ale zatím to vždy klaplo.

Už se ani nedivím, když u stolečku vidím starší německou dámu pokuřovat. Ráno jsme opouštěly stejný pokoj a na ubytku se potkáváme už počtvrté. Než zavřou občerstvení v takovém autíčku, objednávám si zeleninový salát a pivo, což je co říct, protože na to já mívám chuť jen málokdy. Potom následuje sprcha, pověšení přepraných věcí venku na sluníčku a pomalu se začínám chystat na siestu.

Majitelé odjeli a nechali nás ubytované tady samotné. Z automatu se snažím vymámit kávu, peníze ta potvora schlamstne, kelímek vyplivne, ale nějak šejdrem, jak posléze zjišťuji, když vidím, že tekutina vytekla mimo. Mrzí mě to, protože drobné mince už moc na další pokus nemám. Němka to vidí a za chvíli přináší sáček instantní kávy pro obě. Je to milé. Rychlovarka v kuchyňce není, tak dávám vodu do kastrolu a pokouším se zapnout elektrický sporák. Ani jedna s ním nemáme mnoho zkušeností a nedaří se nám to. Nakonec to zmákneme a pak už podvečerní siestě na zahradě nic nebrání. Večer před spaním ještě pozoruji měsíc a říkám si, jaké to bude, až zítra spatřím věže katedrály v Santiagu de Compostela.