Bonbonek na cestě - Tisíc příběhů

Den čtrnáctý - z Teo do Santiaga de Compostela, cca 11 kilometrů. Večer si píšeme s Katkou, která provedla mega rychlý přesun do Padronu, že je šance na to, že bychom se mohly v Santiagu ještě potkat.

Proto ráno opět nespěchám a vycházím až kolem 9. hodiny. Před sebou mám cca 10 kilometrů ke katedrále. Přemýšlím, co se odehraje, až tam dorazím. Jestli tam budou známé tváře a co se odehraje v mé hlavě. Zhruba v půli cesty směřuje poutníky nějaký chlapík do blízké kavárny. Vydávám se tedy tam a dávám si kávu a pomerančový džus. Potkávám se se starší Australankou, která jde až z Lisabonu a v nohách má už přes 600 kilometrů. Je to až neuvěřitelné, co někteří lidé, kteří nevypadají jako trénovaní sportovci, dokáží podat za výkon. Představujeme se navzájem, ona je Kate a já se představuji jako Hana Sofia. Kate mé jméno zopakuje a protože většina cizinců zaměňuje Hana za Anna, zní to jako Anna Sofia. Když dodá, že je to “very beautiful name”, potěší mě to, protože ta „Sofia“ má příběh. Před pár lety jsem dostala v divadle roli silné ženy jménem Sofie. Dost jsem s jejím ztvárněním zápasila, ale nakonec se mi dostala pod kůži. V současné době je takovým mým alter egem. Zvažovala jsem přidání si tohoto jména i oficiálně na matrice, ale zatím jsem se k tomu neodhodlala. Ale užívám ho v zahraničí, když se někde představuji a o nic oficiálního nejde. Pro cizince je Sofia i srozumitelnější. Poprvé jsem to tak udělala v Egyptě, kde jsem byla s kamarádkou Luckou, která se vždy představovala tak hezky mezinárodně jako Lucy. A já k tomu dodávala tak nějak nemelodicky a obyčejně Hana. A tak jsem to brzy změnila a byly jsme Lucy a Sofi. Tady na Caminu jsem v tomto chtěla pokračovat. Jenže Whatsapp na Vás prozradí vše. Představíte se třeba Němce jako Sofia, pak si vyměníte telefonní čísla a ona Vám později píše, jestli jste Hana nebo Sofie. A tak jsem se naučila říkat Hana Sofia. A proto jsem ráda, když mi Kate potvrdí, že to hezky zní.

Kate se ptá, jestli na mě má čekat, ale nakonec se domlouváme, že vyrazí a třeba se ještě cestou potkáme. Uvnitř kavárny si všímám repliky opravdického historického poutnického hábitu a ve chvíli, kdy si ho chystám vyfotit, nabídne mi majitel podniku, abych si ho oblékla a udělá mi fotku na památku. Poté vyrážím na cestu a po nějaké době docházím Kate a dál už jdeme spolu. Napadne mne, že by bylo fajn přijít ke katedrále přesně ve 12. hodin, aby mě při příchodu vítalo odbíjení kostelních zvonů. Jsem ale trochu ve skluzu, a potřebovala bych jít v rychlejším tempu, jenže Kate jde pomaleji. Ale pak se uklidním a přesvědčuji se, že to tak asi má být a že dojdeme před katedrálu spolu. Přibližně kilometr před cílem mi však Kate řekne, ať pokračuji dál a nevážu se na ni. Možná chce zvolnit, možná si to chce prožít sama, nevím. Už delší dobu před námi jde poutník, za kterého se pověsím, a protože značení poutní cesty nikde moc nevidím, jdu stále za ním v důvěře, že ví, kam jde. Na jedné křižovatce, kde se chystal zahnout doleva se na mě otočil a řekl mi, ať se podle něj neřídím, že míří nejdřív do svého ubytka. A tak mi nezbývá nic jiného, než se rychle zorientovat a podle navigace v mobilu si už hlídat trasu sama. Myslela jsem si, že třeba budou vidět věže katedrály a člověk půjde za nimi, ale věže jsou skryty a kde je katedrála, těžko říct.

Přicházím do historické části Santiaga, kde jsou úzké uličky, které matou nejen mě, ale i navigaci. A tak více v hlavě orientovaná na směr, než v srdci na prožitek přicházím ke katedrále. Od vchodu se vlní štrůdl lidí a já se dozvídám, že čekají na mši. Zdá se mi to jako dobrý nápad, a tak se nechávám rychle vyfotit a stoupám si také do fronty, která začíná pomalu postupovat. Zhruba v půli mě někdo upozorní, že s batohem mě dovnitř nepustí. Chvíli ještě odolávám, než přijmu myšlenku, že se mše kvůli batohu nezúčastním a z fronty vystupuji. Rozhlížím se a přemýšlím, co teď, když si najednou všimnu, že v krámku pod schody do katedrály nabízejí úschovu batohů za 2 Eura. Než se však odbaví skupina přede mnou a pak i já, chvíli to trvá. Fronta před katedrálou už je ale kratší, já v ní spatřím Australanku, a tak jdu rovnou k ní. Přišla později než já, ale dokázala se rychleji zorientovat s odložením batohu. Ve chvíli, kdy je před námi přibližně 10 lidí, najednou Australanka z fronty vybočí a vyrazí dopředu…projde dovnitř, za ní ještě jeden další člověk a pak najednou už nikoho dalšího nevpouští s odůvodněním, že kapacita byla  naplněna. Jsem zklamaná, ale uznávám, že Australanka má při svých 600 kilometrech větší nárok na mši než já, a tak se s tím smiřuji.

Batoh nechávám v úschově a vyrážím se projít. Přicházím na velké prostranství a říkám si, že z tohoto pohledu je katedrála ještě monumentálnější než ze strany, ke které jsem přišla já. A pak mi dochází, že tohle je hlavní portál katedrály, před kterým se všichni poutníci fotí. Proto rychle doháním fotku ještě z této strany a pokračuji v obhlídce. U jiného boku katedrály stojí další fronta. Říkám si, kde je fronta, tam musí být důvod, proč v ní lidé stojí. A tak se ptám dívek přede mnou, na co ta fronta je. Moc jim nerozumím a když rukama naznačují objetí, napadá mě, že tam asi stojí nějaký kněz, který dává požehnání a předem ho lituji při takovém množství lidí. Když se konečně dostávám do kostela, vede lidský štrůdl nejdříve do krátké chodby v katakombách a poté stoupá nahoru. Upoutává mě piktogram, na němž je nakreslen správný a špatný přístup. Dotknout se oběma rukama zezadu ramen lze, ale padnout kolem ramen a pověsit se na něj celou vahou ne. Jen nevím ještě, kdo má být tomuto objetí vystaven. Pochopím to záhy, když uvidím kovovou bustu světce zády k nám. Při průchodu kolem něj si máme položit ruce na jeho ramena a něco si přát. Učiním to a pak mne bez možnosti jiné volby, vyplivnou dveře zase na ulici. Pochopím, že pokud chci do hlavní části katedrály, musím tam proniknout jiným vchodem z jiné strany. To se mi nakonec podaří, a tak vidím světce posléze i zepředu a mám možnost se i na chvíli posadit a rozjímat.

Poté vyrážím vyřídit si certifikát, což je pro poutníky, kteří předtím prošli x desítek kilometrů krajinou další velká zkouška v orientaci. Není to značené, proto se dvakrát doptávám, než konečně trefím. Pak už to jde ale rychle, jsem toho dne cca 500. poutník, kterému je certifikát vydán, a to den zdaleka nekončí. S Katkou jsme domluvené, že až ke katedrále dorazí, ozve se mi, a tak se rozhoduji strávit volnou chvilku se svačinou u kamenné zídky s výhledem na katedrálu. Kolem 15.30 Katka píše, že je před katedrálou. Vzhlédnu a hned spatřím vysokou kudrnatou holku ve žlutém triku, tak na ni zamávám a vyrážím k ní. Chudák je zpocená a vyřízená, v nohách 26 kilometrů, ale jsme šťastné, že jsme tu a že jsme tu spolu. Fotíme se, sdělujeme dojmy i poslední zážitky, já jí předávám zkušenosti s úschovou báglů a s vyzvednutím certifikátu. Pak se rozdělujeme s tím, že se později večer znovu sejdeme a možná i ve větším složení, pokud se Katce podaří zkontaktovat své přátele.

To se později opravdu uskuteční, přidává se k nám starší Ir a věřící manželský pár ze Slovenska, který má 5 dětí. Společně jdeme na večeři a pak ještě posedět u láhve vína, na kterou všechny zvu v rámci svých narozenin a oni se mi odměňují známým “Happy birthday to you”. Když se v noci loučíme, tušíme, že se naše cesty zase rozcházejí a já si přeji, aby aspoň ta má s Katkou měla občas nějaké průsečíky.

Když jsem tak měla možnost přemýšlet o tom, jaké pocity před katedrálou poutníci zažívají, vytvořila jsem si takovou teorii. Nikdo si na cestě nepřeje komplikace, zdravotní ani jiné, ale ten, kdo jich více prožije, kdo si rozedře nohy do krve, koho zradí nějaká část těla a on v bolestech dělá každý krok, kdo dělá dlouhé etapy, na jejichž konci je mrtvý vyčerpáním, ten v okamžiku příchodu ke katedrále zažije také mnohem větší euforii. Já tento případ nebyla. A tak jsem si pro sebe v závěru této pouti vzala něco jiného. Uvědomila jsem si, že mě mé padesátileté tělo maximálně podrželo. Že občas naznačilo “tady děláš něco špatně”, ale když jsem ho poslechla a něco změnila, opět se uklidnilo a plnilo to, co jsem po něm žádala. A tak já sice nezažila takovou euforii, ale byla jsem ráda, že jsem ten úkol, který pro mě nebyl jednoduchý, dokázala po všech stránkách pojmout tak, že nebyl nad mé síly a ani se z něj nebudu muset další týdny léčit. Myslím, že co příchod poutníka, to jeden unikátní příběh. A tak se před zraky katedrály v Santiagu de Compostela odehraje každý den na tisíc příběhů.

PS. A všimli jste si, že Bonbonek splnil svůj slib, oprášil ze sebe veškeré nánosy prachu a před katedrálou stanul v krásně optimistických růžových barvách?