Stížnost na život?
Zákazníci, žijeme díky nim, děkujeme jim, přetvařujeme se, chválíme je, vlastně se z nás stávají přeborníci v prdelolezectví, jen abychom z nich vymáčkli o pětník víc. Vytáčí nás k nepříčetnosti vybíravost, nenasytnost a lhostejnost, se kterou si objednávají, posunky, neverbální komunikace, akcent. Jediné, co zbývá potichu v hlavě, je "polib mi prdel". Vzít tu mísu salátu, hodit jí přes pult tomu nenažranci z kanclu na to libový sáčko za "dvěstě" a se vztyčeným prostředníkem a pocitem hrdinství odejít pryč. Představa zůstane pěkně poslušně představou a nandáváme salát Tomíku, pěkně jeden aaa druhej a takhle asi stopadesátkrát za oběd a k tomu houska na osmnáct tisíc způsobů. Prostě robot vole! I my sami jsme zákazníci a asi taky někoho někde občas nasereme, tak to pěkně s pokorou přijmeme za své a pokračujeme, denně opakujíc non stop stejné fráze dokola, až ze souhlasného "šůr" nebo "absolůtly" bolí huba. Jsme takzvaně "sik end tájrd" z toho každodenního představení, ale společně se poplácáme po zádech "gůd džob" a pokračujeme radostně v každodenních rutinách stejně kreativních asi jako když se pes honí za ocasem. Bolí nás nohy, záda, hlava a myslíme si bůhví jak nejsme unavení a dokola si stěžujeme jak mizernej den jsme měli. Neuvědomujeme si, ale druhou stránku věci a to tu, že by to mohlo být tisíckrát horší. Mohl bych taky místo salátu do misky, házet beton do míchačky, místo obsluhování celkem slušně vychovaných kravaťáků, dělat poskoka obtloustlým třináctiletým smraďochům v mekáči. Kde se bere v člověku ta síla a chuť na něco si pořád stěžovat, když si neuvědomujeme jak dobře se máme.
V mexické restauraci vlastněné Srí-lančanem, který pomáhá ostatním lidem jeho národnosti při shánění práce tím, že v kuchyních jeho restaurací nenarazíte na nikoho jiného, než na lidi z tohoto jiho-indického ostrova, ve které pracuji i já jako číšník. Tady jsem se seznámil právě s jedním z nich. Většina z nich vypadá, že je postavíte do kuchyně, naučíte je co potřebujete aby uvařili a oni svojí práci odvedou a docela dobře. Tenhle týpek vypadá, že má i trochu fištrón, i když maká od nevidím do nevidím, občas spí v kuchyni, když nemáme hosty a skřípavý zvuk tiskárny na objednávky je mu budíčkem. Dle mého odhadu, je v podobné věkové skupině jako já, někde mezi pětadvacátým a třicátým rokem života.
Sobota 16:55, vcházím do restaurace, dva číšníci, já a April. Tahle slečna nedokáže stát chvíli v klidu, má zřejmě absťáky, asi metr a půl a na hlavě dva pindíky. Ještě tady jsou dva kuchaři from Srí Lanka a nula hostů. Nejdřív se klimatizuji, stoupám si za bar a chytře koukám mezi stůl dvanáct a třináct, je to hezky uprostřed. V tu chvíli vychází z kuchyně týpek o kterém jsem mluvil. Začneme se bavit.
Od klasických průpovídek jak se kdo má a nemá jsme se dostali k tomu, odkud jsme. Povídám „Ček Repablik“, pokynul hlavou, ale v jeho výrazu jsem viděl, že absolutně netuší, která bije. Povídám „Jůrop“ a už jsem v jeho očích viděl, že informace dorazila na správnou adresu. S osmdesáti procentním tušením a přivřeným okem jsem se ho ptal „End Jů ár from Srí Lanka?“ On jo jo, tady jsou všichni ze Srí Lanky. (koho by to překvapilo v mexický restauraci že?)
Já: Na Srí Lanku bych se jednou chtěl podívat....Jak dlouho tady žiješ?
On: Jo tam je to krásný, mmm už pět let jsem tady, ale já už se tam nikdy nepodívám...můžu kamkoliv, ale domů už ne...
Já: Proč? Politické problémy?
On: Joo joo to nebylo jednoduchý, hodně jsme bojovali, loď pro nás byla jediná šance…
Já: Jaká loď?
On: Já jsem přijel do Kanady lodí. Ze Srí Lanky do Thajska a z Thajska do Vancouveru.
V tu chvíli jsem zůstal koukat jak kdyby mi dal facku, z Thajska do Vancouveru lodí?…na ksichtě mi zůstal jen takový přihlouplý úšklebek na půl huby.
Já: Co? Lodí? Z Thajska?
On: Jo přes tři měsíce jsme byli jen na oceánu. 110 dní přesně. Neměli jsme jídlo, pili dešťovou vodu.
Teď už mi spadnul i úšklebek na půl huby a s úžasem v uších povídám...
Já: „Noooo Waaay! To není možný.“
On: „Jo, na lodi nás bylo skoro pět set, čtyři sta osmdesát, myslím. Doma si naši vyvěsili moje obrázky, že už jsem umřel, tři měsíce o mě nikdo nic nevěděl. No contact! My jsme tam s tím jeli, že umřeme na té lodi. Lidi utíkali taky do Austrálie, ale ty určitě umřeli. Hodně lidí umřelo.
V hlavě se mi vybavovali jen obrázky lidí prchajících z Afriky do Evropy přes Středozemní moře což je oproti Tichému oceánu loužička. Přes tři měsíce na lodi s dalšími pěti sty lidmi? No do prdele...
Já s otevřenou hubou do kořán: A jak jste se dostali do Kanady?
On: „Na hranicích když jsme připluli tak nás vítali, oni o nás moc dobře věděli. Welcome Refugees, museli jsme jim všechno dát a ukázat, oni nám dali víza na šest měsíců a teď už jsem tady přes pět let.“ Odvětí s úsměvem a odchází do kuchyně.
Pak už jsme se k pokračování v hovoru nedostali...
Ke konci mé velmi poklidné pracovní doby se mě ještě zeptal jestli nemám hlad, načež jsem mu odvětil, že bych něco klidně pozřel a bez váhání mi poslal dvě tortilly s masem.
S tímhle příběhem, vděčný s úsměvem na tváři, bez jediného dne volna v týdnu, člověk co se už nemůže vrátit domů...!
Takže až zas budete kňourat u vysokorychlostního internetu, že se Vám pomalu načítá Facebook, tak si vzpomeňte na tohle.
Máme se dobře a ani o tom nevíme vole!
Tomáš Krauer
Írán /Den 1-5/ Fotoblog
Výběr nejlepších fotek z prvních pěti dní naší výpravy po Íránu. Kliknutím na fotku se dostanete na článek k němuž se fotka vztahuje.
Tomáš Krauer
Írán /Den 5/ Jeden den, tři města...
Isfahán opouštíme v jednu ráno. V šest jsme Yazdu. V Shirazu na devátou večer. O Shirazu se říká, že je nejvíc pohostinné město Íránu. Potvrzuji a podepisuji v plném rozsahu.
Tomáš Krauer
Írán /Den 4/ Isfahán a v noci do Yazdu...
Jste v Isfahánu? Máte dostatek času? Potřebujete se dostat z centra města na okraj a přemýšlíte jestli bude lepší jít pěšky nebo si vzít taxi? Vyberte si tu první možnost, v taxíku nikdy tolik zážitků mít nebudete a je to grátis!
Tomáš Krauer
Írán /Den 3/ Konec svátků, z klidu do Isfahánu.
Víte jak urazit 260 kilometrů z Kashanu přes Abyaneh do Isfahánu s nadstandardním íránským servisem za pětikilo?
Tomáš Krauer
Írán /Den 2/ Velkolepá Ašúrá na vlastní kůži.
Navštívit Írán, v době největšího šíitského svátku, byla jedna z nejlepších náhod, která nás mohla potkat.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka
Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
Moskva se chlubí kořistí z Ukrajiny: Abramsy, Leopardy i českým BVP
V Moskvě ve středu začala výstava západní vojenské techniky, kterou používá ukrajinská armáda a...
Nová odhalení z fakulty: studenti viděli vraha dřív, policie byla v budově víckrát
Premium Masový vrah David K., který v prosinci při střelbě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v...
Na důchodce zaklekli, chalífát neřeší. Němce děsí mdlé reakce jejich politiků
Premium Snímky stovek radikálních islamistů demonstrujících v ulicích severoněmeckého Hamburku, kteří...
Na jednání o míru nepřijdeme, vzkázali Rusové. Švýcaři je ani nezvali
Švýcarsko iniciuje vlastní mírovou konferenci o Ukrajině. S pozváním Ruska na setkání, které se má...
Pavel zkritizoval všechny. Nefér jsou Babišova slova i kampaň SPOLU, míní
Kampaň, která dělá z hnutí ANO zastánce ruských zájmů, je podle prezidenta Petra Pavla stejně nefér...
Učitel/ka MŠ pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami
Střední škola a Mateřská škola Aloyse Klara
Praha
- Počet článků 17
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 826x