Írán /Den 3/ Konec svátků, z klidu do Isfahánu.

Víte jak urazit 260 kilometrů z Kashanu přes Abyaneh do Isfahánu s nadstandardním íránským servisem za pětikilo?

Den 3

2. říjen

Dobré kashanské ráno! Vstáváme do prvního „nesvátečního“ dne.  Těšíme se na snídani! V tomhle hostelu ale fakt snídaně nehrozí, ono lepší! Pakujeme spacáky, nedalo se pod nimi vedrem ani spát. Větrák na stropě vzduch jen tak čeřil a vypadal, že má už něco natočeno.

Na ulici to je k nepoznání, oproti včerejšku normální městský život. Otevřené obchody, aut a motorek asi desetinásobek, stejně tak lidí. Dali bychom si kafe. Na téhle ulici se dá koupit všechno, od stavebnin přes koberce až po jídlo, ale kafe „to go“ jsme nenašli. První větší potraviny. Jogurt, kola, voda, banán. Lavičky pod dekorovanou stříškou s motivem dřeva, místo jako stvořené pro snídani. Dnešní plán, potřebujeme se dostat do Isfahanu a cestou bychom rádi navštívili jednu z nejstarších vesnic v Íránu – Abyaneh.

Třetí den a už začínáme hledat záchod. Ondra se staženýma půlkama hledá nebližší vysvobození. Naproti přes silnici budova, ve které by mohli mít záchod. Čekáme na správnou chvíli přejít silnici, v tom nás oslovuje taxikář a podává nám vizitku. Ondra vyráží vstříc provozu sám a my dohadujeme cenu. Mimochodem, přecházení silnice v Íránu mimo svátky je zážitek sám o sobě.

Taxikář nabízí cenu milion a půl riálů, říkáme mu, že max miliondvěstě a víc ani ťuk. Taxikář cenu přijímá, v tom přiklusal Ondra, že vysvobození na druhé straně silnice nenašel. Házíme krosny do starý „čtyřistapětky“ a uháníme směr veřejné záchodky, naštěstí nejsou daleko. Poté nám řidič navrhne, že pokud chceme, tak nás vezme podívat se do Kashanských zahrad, jeho návrh se nám zamlouvá. Z auta si bereme jen to nejnutnější mobil, peníze a foťák, krosny si necháme v kufru. Zahrady jsou příjemné odlehčení od města, hluku a prachu. Gejzíry, fontány, podloubí s precizně propracovanými stropy a cestičky proplétající se celým parkem. Pěkný, ale už bychom mohli popojet. Vycházíme před zahrady, taxikář ani jeho žlutá „čtyřistapětka“ nikde. Super! Tak čekáme… Po deseti minutách pořád nic. V hlavě začínají naskakovat scénáře jakože taxikář ujel i s krosnama, nebo je jel někam jen tak fetišisticky prohrabat, a v tom najednou náš taxik přijíždí. Uf!

Vyjíždíme mimo město do měsíční krajiny, kterou lemují vysoké hory. Po deseti minutách jízdy:

Řidič: „Máte ubytování na dnešek v Isfahánu?“ (Trhanou angličitinou)

Já: „Nemáme, ale máme vyhlídnutý typ v průvodci.“

Řidič: „A sháníte spíš hotel za vyšší cenu nebo hostel levnější?“

Já: „Sháníme spíš levnější.“

Řidič zahrabe pod koberečkem ležícím na palubní desce a vytáhne vizitku nějakého hostelu. Bere telefon a volá, vyjednává něco v perštině, pak mi vrazí telefon do ruky. Paní na druhé straně telefonu na mě vytasila něco okolo milionu za noc, to jsme zhodnotili jako moc, vrátil jsem řidiči telefon. Ukázali jsme mu název hostelu, do kterého chceme – Amir Kabir hostel, tvrdí nám, že patří mezi ty horší hostely ve městě, ale že jestli chceme, může tam zavolat, jestli ještě mají místo na dnešní noc, opět souhlasíme. Místo na dnešní noc mají, my pokračujeme v krasojízdě měsíční krajinou směr Abyaneh.

S úžasem v očích pozoruju skalisté vrcholky v dálce. Ptám se řidiče, jak jsou asi vysoké, což mi nerozumí, ale odvětí mi na to, že mezi těmi horami je Abyaneh. Za chvilku odbočujeme do hor podél jakési základny opevněné vysokou stěnou s ostnatým drátem kolem dokola, strážnými věžemi a cedulemi s přeškrtnutým foťákem. Řidič nám ukazuje, že se za tou stěnou děje něco v podzemí. Co jsem se dočetl na internetu, mělo by se jednat o základnu s vybavením pro nukleární zbraně, v angličtině – Natanz Nuclear Facilities. Na foťák jsem pro tu chvíli zapomněl, tady mají nabito ostrejma.

Abyaneh - červená hliněná vesnička ve stejně zbarveném kopci s klikatýma uličkama, které občas vedou do nikam, historie nás tady fackuje na každém rohu. Paráda! Abyaneh odbytý zhruba za chvíli, jeden sprite, dva vyzkoušené klobouky a jedno selfíčko s místníma v barvených folklorních krojích. Náš řidič šel k někomu na návštěvu. Sedí tam na zápraží v tureckém sedu a povídá si s postarším chlapíkem, my mu naznačujeme, že můžeme pokračovat. Jedeme na obídek. Po další půl hoďce jízdy sedíme v restauraci na obědě a náš řidič se bez váhání ujímá role číšníka. Nabízí nám kebab na tři způsoby, pro Agi prosíme něco bez masa, „no meat“ říkáme téměř jednohlasně, řidič se na nás zadívá a řekne „chicken?“ Po pár pokusech se nám daří vysvětlit, co chceme a řidič se na Agi tak smutně podíval a řekl něco ve smyslu, že to co si dala, není moc dobrý. Prvně za dva a půl dne jíme normálně u stolu teplé jídlo a dost si to užíváme. Po obědě vyrážíme dál směr Isfahan.

Než jsme stačili s řidičem pokecat, třeba o tom, že jeho „čtyřistapětka“ není ve skutečnosti Peugeot, teda je, ale tahle je vyráběná v Číně pro východní blok nebo o tom, že limit pro rychlost v Íránu na dálnici je 120 km/h, kličkovali jsme Isfahánským provozem. Brzda, plyn, občas klakson, ale klid, žádná agrese, nikdo na nikoho nekřičí. Z ničeho nic, hola hop, hostel Amir Kabir. Platíme a děkujeme řidiči za jeho služby. Bylo to super, dáváme mu tu almužnu, za kterou nás sem hodil a jdeme se ubytovat. Ujímá se nás malej zhruba dvanáctiletej kluk. Ten klučina věděl o tom hostelu snad všechno a měl naučený i vystupování a prezentaci. Sám jsem na něj byl pyšnej, jak to tam na nás vysypal i s přijatelnou cenou. Ještě nás vzal podívat se do pokoje, abychom věděli, za co platíme. Pokoj standartní přesně pro nás, byla tam jedna postel navíc, ale o to jsme platili míň, jakože to nebyl soukromý, ale sdílený. Bereme!

Ubytování, odpočinek, sprcha a vyrážíme do ulic. V porovnání s klidným svátečním Teheránem a Kashanem, byl večerní Isfahan obrovskou promenádou a přehlídkou městského pulzujícího života. Obchody, restaurace, kavárny a všudypřítomné neonové blikající nápisy. Prokousáváme se hlavní třídou, koukáme do výloh obchodů, tady mají všechno, oblečení, šperky, všemožné sportovní vybavení dokonce i pohledy, které nás a speciálně mě zblízka nijak neuchvátili. Tak jsem holkám řekl, že určitě ještě narazíme na jiné pohledy, ať počkají do Shirazu, tam jich bude na každém rohu deset. Upřímně řečeno, už jsme nenarazili ani na jeden pohled do konce naší cesty, umíte si představit, kolikrát jsem to ještě dostal sežrat.

Na konci hlavní třídy, za kruhovým objezdem, září krásně osvětlený most, který nese název „Bridge of 33 Arches“. Bomba! Most přes vyschlou řeku. Je to naprostá paráda. Takové pohlazení po duši, dalo by se na to koukat celé hodiny. Fotíme se u toho jak pošahaný. Chvíli sedíme, chvíli mluvíme s kolemjdoucími, pak hltáme grilovanou kukuřici. Máme toho, po dnešním dvousetkilometrovém přejezdu plný brejle. Jdeme zpátky, před naším hostelem ještě večerní kebab a hurá do postele.

Po chvíli převalování v posteli začíná být na pokoji hrozný vedro. Otevřu okno, jenže na ulici pod oknem to ještě žije. Pokouším se usnout, v nepravidelných intervalech mě probouzí rachot přívěsů nákladních aut, jakoby s nimi přejížděli přes retardér. Do toho všeho najednou začal Ondra mluvit ze spaní. Mumlal tam něco jakože si v tom horku připadá jak paprika ve fóliovníku a že doufá, že do rána aspoň trochu povyroste. Po pěti minutách na to se probouzí a začne nadávat na blikající světlo na chodbě, že to je jakoby to měl někdo napojené na EKG, že to snad není možný, až světlu došel zakroutit žárovkou. Po chvíli všichni usínáme navzdory nepříznivým vlivům.