Írán /Den 2/ Velkolepá Ašúrá na vlastní kůži.

Navštívit Írán, v době největšího šíitského svátku, byla jedna z nejlepších náhod, která nás mohla potkat. 

Den 2

Teherán – Qom – Kashan

1.říjen – Ašúrá – islámský svatý den připadající na 10. den měsíce Moharram. Šíité jej pokládají za největší svátek spojený s mučednickou smrtí prorokova vnuka Husajna.

Ráno

První íránská "bezesná" noc je za námi. Všichni jsme spali jak zabitý. V ceně 15 eur na hlavu za ubytování máme i snídani. V nevelké kuchyni hostelu prostřený stůl, obložený od marmelády přes ovoce a zeleninu až po sýr a sladkosti. Snídáme v doprovodu íránské hudby a ve společnosti dvou Holanďanů. Po snídani rychlá očista, steleme poslintané polštáře, pakujeme krosny. Jdu se zeptat pana domácího na cestu. (Dnešní plán je se dostat do města Qom, ze kterého bychom se rádi podívali na solnou pláň Namak a poté pokračovali do města Kashan.)

Já: „Můžu se zeptat?"

Domácí: „Jasný."

Já: „Prosím tě, teď tady řešíme, jak se dostat nejlíp na jižní autobusový terminál, jmenuje se to nějak Terminal e Jonoub?"

Domácí (lehce se zasměje pod fousy): „Je to docela jednoduchý, nastoupíte na metro a vystoupíte na stanici Terminal e Jonoub. Tady jste i na stejný lince, nemusíte ani přestupovat."

„Taky ses mohl podívat do mapy metra", říkám sám sobě. Já: „Aha, tak to je lehčí než jsem si myslel, díky."

Přesun

Metro. Terminal e Jonoub. Procházíme podchody a dostáváme se do kruhové haly. Podél celého obvodu jsou přepážky pro jednotlivé cílové stanice a autobusové společnosti. Všechno, krom odkazů webových stránek, je tu psáno v perštině. Nemáme tucha kam jít, Domča se šla zeptat k jedné z přepážek.

Domča: „English?"

Chlapík za přepážkou kroutí hlavou a usmívá se jak měsíček na hnoji.

Domča: „Qom?"

Chlapík za přepážkou se zamračí, šrotuje mu to v hlavě a pak z něj vypadne „fifteen" a mávne rukou směrem dál po obvodu haly.

Děkujeme, vyrážíme tím směrem, ale stejně je to všechno v těch jejich perských klikyhákách, jak máme sakra poznat patnáctku? Na světelné tabuli byl naštěstí ten odkaz na webové stránky www.t15.ir, který nás navedl ke správné bandě borců s nagelovanou ofinou za přepážkou. Za použití rukou, nohou a kusu papíru jsme se s nimi domluvili. Za 100 000 riálů na hlavu dostáváme jízdenky, autobus nám jede za 45 minut. Informační tabule s časem odjezdu tady neexistují, tak jim budeme věřit. Ze všech otevřených přepážek, se za tu dobu minimálně jednou, ozval mužský hlas ohlašující odjezd autobusu a cílovou stanici. Na naší přepážce panoval smích, ale že by se někdo z těch nagelovaných ofinek měl k nějakému ohlašování, to ne! Je za pět minut na odjezd autobusu, v lehké panice se ptáme, jestli bude autobus odjíždět na čas. Odpověď: „Jasněěě, autobus tady bude každou chvíli." Letíme po schodech na nástupiště. Autobus přijíždí téměř na čas.

V místních autobusech jsou vždy minimálně dva, kteří jsou odpovědní za chod autobusu. Jeden má na starosti lidi, zavazadla, místa a prachy (něco jako průvodčí) a druhej je řidič. V tomhle autobuse máme dokonce tři takový, ale netuším, za co odpovídá ten třetí.

Krosny házíme do podpalubí, průvodčímu dáváme jízdenku a jdeme si najít místa. Každej sedíme jinde, Ondra dokonce na schodech u zadních dveří. Uličkou prochází lidi, na který místo nezbylo. Do toho přichází průvodčí a dělá škatulata batulata. Vyhazuje asi čtyři sedící lidi, Ondru posadil úplně dozadu, usadil i ty bludičky z uličky a na mě mává, ať si jdu sednout úplně dopředu. Prý první řada je „only for men“ a na moje původní místo usazuje ženu.

Vyrážíme! Během cesty v první linii dostávám od průvodčího čaj, cukr a oplatky. Nemám se špatně. Všude kolem nás měsíční krajina, poušť, sem tam pole. Asi po hodině a půl jízdy se z měsíční krajiny vynořuje bílé prázdno. Solná pláň Namak. Říkám si, jo to už tam asi budeme. Po dalších dvaceti minutách jízdy Qom v nedohlednu, začínám uvažovat o změně plánu. Vykašleme se na Namak a pojedeme rovnou do Kashanu. Návrh odsouhlasen i zbytkem výpravy. Ušetříme čas i prachy. Podcenili jsme velikost Íránu, je asi třikrát větší než Francie. Domlouváme prodloužení jízdenky se strojvedoucím za příplatek 100 000 riálů na hlavu a pokračujeme v krasojízdě.

Kashan

Kashan, tohle město má 300 000 obyvatel, takže oproti patnáctimilionovému Teheránu je to vesnice. Autobus nás vyplivnul někde na okraji, jsou tady jen tři „kšeftu chtiví“ a neodbytní taxikáři, jeden kruhák, my a pěkný vedro. Opět nemáme šajn kudy se vydat. Když se ptáme jednoho z taxikářů: „City centr!?“ zas mu to nic neříká, jak těm na letišti v Tehu. Vydáme se pěšky jednou z ulic a ono to nějak dopadne. Čím menší město, tím víc působíme jako magnet na místní. Projíždějící z aut na nás mávají a troubí, ti na motorkách na nás křičí: „Welcome to Iran“ , „Hey“ nebo „Hello“, kolemjdoucí nás taky vítají a všichni se usmívají.

Před námi je shluk zhruba padesáti lidí postávajících u žlutého stánku, ze kterého se line muslimská hudba a rozlévá se kakao. Kakaem jsme okamžitě obdarováni. Vedle stánku jsou prosklené dveře a za nimi příkré mramorové schodiště, hostel, hurá! Jeden z postávajících popíječů kakaa, v lakýrkách a modrém sáčku, se nás přišel zeptat plynulou angličtinou, jestli nepotřebujeme pomoc. Vyjednal nám noc v hostelu v pokoji pro čtyři. Borec! 

Bydlíme! Jdeme poznávat okolí. Hned vedle hostelu je vchod do místního, dnes opět bohužel zavřeného, Bazaaru. Dlouhé chodby, zavřené obchody, občas trousící se lidi. Čím jdeme dál, tím víc lidí potkáváme. Přišli jsme na konec Bazaaru, náměstíčko s vodotryskem, výhradně mužská společnost. Rozlévá se černý čaj a jí se datle. Opět je o nás skvěle postaráno. Člověk by jim snes modrý z nebe, vždycky když se o nás starají.

Odtud jsme si to namířili rovnou na večeři do jediného otevřeného fastfoodu, který jsme potkali. Během večeře sledujeme v televizi přímý přenos sváteční hromadné modlitby v městě Yazd. Tisíce mužů v černém se synchronizovaně pohybují, modlí a jednohlasně vykřikují stejná hesla. Působí to ohromujícím dojmem.

Vycházíme do večerního svátečního Kashanu. Ulicemi se pohybují davy lidí. Večeři spláchneme jedním nealko pivem s ananasovou příchutí. Jdeme se podívat do mešity za rohem. Mešita je asi nejvíc vyšperkovanou stavbou ve městě. Uvnitř klenutý, do detailu propracovaný strop, na podlaze koberce a uprostřed hrobka. Stříbrné mříže hrobky sem chodí věřící pusinkovat. Proti gustu žádnej dišputát. Stovky dalších lidí, velbloudi, osli a hlasitá hudba nás přitahují na podívanou v dalším vchodu mešity.

Jsme zpátky na ulici, kde se před dalším svatostánkem utvořilo zhruba tisícové shromáždění. Muži tvoří dav skrze celou silnici, ženy sedí na chodnících a přihlíží. Všichni jsou oblečení v černé. Uprostřed stojí auto ověšené ampliony, ze kterých se linou slova duchovního. Průvod s obřími prapory a autem se vydal ulicemi Kashanu. Atmosféra je doslova dechberoucí a slovy jen těžko popsatelná.

Jdeme po chodníku vedle průvodu a pozorujeme s úžasem veškeré dění kolem nás. Průvod zastavuje v těsné blízkosti našeho hostelu, ve vchodu do Bazaaru. Duchovní si stoupá čelem k ostatním, v jeho hlase je slyšet vzlykání, které se mění v hromadný pláč. Pláčou snad všichni. Neuvěřitelné! Pak se pomalu dav rozpouští. 

My odcházíme do hostelu, na pokoji si zase opakujeme, jestli to všechno co jsme zažili, byla vůbec pravda. Neplánovaně jsme zažili něco neuvěřitelného, díky Íráne!

Tento článek popisuje pouze můj subjektivní pohled a vlastní zkušenost. Neslouží k povyšování ani ponižování náboženství. Za případné nesrovnalosti se omlouvám.