Když se máme dobře, chceme se mít líp, ale měli jsme někdy opravdu špatně? Neskutečný příběh jednoho skutečného člověka v porovnání s naší realitou. Doporučeno číst až do konce!
Zákazníci, žijeme díky nim, děkujeme jim, přetvařujeme se, chválíme je, vlastně se z nás stávají přeborníci v prdelolezectví, jen abychom z nich vymáčkli o pětník víc. Vytáčí nás k nepříčetnosti vybíravost, nenasytnost a lhostejnost, se kterou si objednávají, posunky, neverbální komunikace, akcent. Jediné, co zbývá potichu v hlavě, je "polib mi prdel". Vzít tu mísu salátu, hodit jí přes pult tomu nenažranci z kanclu na to libový sáčko za "dvěstě" a se vztyčeným prostředníkem a pocitem hrdinství odejít pryč. Představa zůstane pěkně poslušně představou a nandáváme salát Tomíku, pěkně jeden aaa druhej a takhle asi stopadesátkrát za oběd a k tomu houska na osmnáct tisíc způsobů. Prostě robot vole! I my sami jsme zákazníci a asi taky někoho někde občas nasereme, tak to pěkně s pokorou přijmeme za své a pokračujeme, denně opakujíc non stop stejné fráze dokola, až ze souhlasného "šůr" nebo "absolůtly" bolí huba. Jsme takzvaně "sik end tájrd" z toho každodenního představení, ale společně se poplácáme po zádech "gůd džob" a pokračujeme radostně v každodenních rutinách stejně kreativních asi jako když se pes honí za ocasem. Bolí nás nohy, záda, hlava a myslíme si bůhví jak nejsme unavení a dokola si stěžujeme jak mizernej den jsme měli. Neuvědomujeme si, ale druhou stránku věci a to tu, že by to mohlo být tisíckrát horší. Mohl bych taky místo salátu do misky, házet beton do míchačky, místo obsluhování celkem slušně vychovaných kravaťáků, dělat poskoka obtloustlým třináctiletým smraďochům v mekáči. Kde se bere v člověku ta síla a chuť na něco si pořád stěžovat, když si neuvědomujeme jak dobře se máme.
V mexické restauraci vlastněné Srí-lančanem, který pomáhá ostatním lidem jeho národnosti při shánění práce tím, že v kuchyních jeho restaurací nenarazíte na nikoho jiného, než na lidi z tohoto jiho-indického ostrova, ve které pracuji i já jako číšník. Tady jsem se seznámil právě s jedním z nich. Většina z nich vypadá, že je postavíte do kuchyně, naučíte je co potřebujete aby uvařili a oni svojí práci odvedou a docela dobře. Tenhle týpek vypadá, že má i trochu fištrón, i když maká od nevidím do nevidím, občas spí v kuchyni, když nemáme hosty a skřípavý zvuk tiskárny na objednávky je mu budíčkem. Dle mého odhadu, je v podobné věkové skupině jako já, někde mezi pětadvacátým a třicátým rokem života.
Sobota 16:55, vcházím do restaurace, dva číšníci, já a April. Tahle slečna nedokáže stát chvíli v klidu, má zřejmě absťáky, asi metr a půl a na hlavě dva pindíky. Ještě tady jsou dva kuchaři from Srí Lanka a nula hostů. Nejdřív se klimatizuji, stoupám si za bar a chytře koukám mezi stůl dvanáct a třináct, je to hezky uprostřed. V tu chvíli vychází z kuchyně týpek o kterém jsem mluvil. Začneme se bavit.
Od klasických průpovídek jak se kdo má a nemá jsme se dostali k tomu, odkud jsme. Povídám „Ček Repablik“, pokynul hlavou, ale v jeho výrazu jsem viděl, že absolutně netuší, která bije. Povídám „Jůrop“ a už jsem v jeho očích viděl, že informace dorazila na správnou adresu. S osmdesáti procentním tušením a přivřeným okem jsem se ho ptal „End Jů ár from Srí Lanka?“ On jo jo, tady jsou všichni ze Srí Lanky. (koho by to překvapilo v mexický restauraci že?)
Já: Na Srí Lanku bych se jednou chtěl podívat....Jak dlouho tady žiješ?
On: Jo tam je to krásný, mmm už pět let jsem tady, ale já už se tam nikdy nepodívám...můžu kamkoliv, ale domů už ne...
Já: Proč? Politické problémy?
On: Joo joo to nebylo jednoduchý, hodně jsme bojovali, loď pro nás byla jediná šance…
Já: Jaká loď?
On: Já jsem přijel do Kanady lodí. Ze Srí Lanky do Thajska a z Thajska do Vancouveru.
V tu chvíli jsem zůstal koukat jak kdyby mi dal facku, z Thajska do Vancouveru lodí?…na ksichtě mi zůstal jen takový přihlouplý úšklebek na půl huby.
Já: Co? Lodí? Z Thajska?
On: Jo přes tři měsíce jsme byli jen na oceánu. 110 dní přesně. Neměli jsme jídlo, pili dešťovou vodu.
Teď už mi spadnul i úšklebek na půl huby a s úžasem v uších povídám...
Já: „Noooo Waaay! To není možný.“
On: „Jo, na lodi nás bylo skoro pět set, čtyři sta osmdesát, myslím. Doma si naši vyvěsili moje obrázky, že už jsem umřel, tři měsíce o mě nikdo nic nevěděl. No contact! My jsme tam s tím jeli, že umřeme na té lodi. Lidi utíkali taky do Austrálie, ale ty určitě umřeli. Hodně lidí umřelo.
V hlavě se mi vybavovali jen obrázky lidí prchajících z Afriky do Evropy přes Středozemní moře což je oproti Tichému oceánu loužička. Přes tři měsíce na lodi s dalšími pěti sty lidmi? No do prdele...
Já s otevřenou hubou do kořán: A jak jste se dostali do Kanady?
On: „Na hranicích když jsme připluli tak nás vítali, oni o nás moc dobře věděli. Welcome Refugees, museli jsme jim všechno dát a ukázat, oni nám dali víza na šest měsíců a teď už jsem tady přes pět let.“ Odvětí s úsměvem a odchází do kuchyně.
Pak už jsme se k pokračování v hovoru nedostali...
Ke konci mé velmi poklidné pracovní doby se mě ještě zeptal jestli nemám hlad, načež jsem mu odvětil, že bych něco klidně pozřel a bez váhání mi poslal dvě tortilly s masem.
S tímhle příběhem, vděčný s úsměvem na tváři, bez jediného dne volna v týdnu, člověk co se už nemůže vrátit domů...!
Takže až zas budete kňourat u vysokorychlostního internetu, že se Vám pomalu načítá Facebook, tak si vzpomeňte na tohle.
Máme se dobře a ani o tom nevíme vole!
