Írán /Den 5/ Jeden den, tři města...

Isfahán opouštíme v jednu ráno. V šest jsme Yazdu. V Shirazu na devátou večer. O Shirazu se říká, že je nejvíc pohostinné město Íránu. Potvrzuji a podepisuji v plném rozsahu. 

Přesun - Isfahán - Yazd - 300km - 5 hodin

Tuhle noc nám nehybný horko nebo starej opotřebovanej větrák starosti dělat nebudou. Šetříme čas, abychom stihli všechny naplánovaný skvosty Íránu, tak noc dáme v parádním, plně klimatizovaným autobusu. Z Isfahánu vyjíždíme v jednu ráno, v Yazdu bychom měli být v šest. Snad ještě nedosednu a chrápu. Na mžik jsem procitnul ve čtyři, a pak až na místě.

Yazd

Yazd patří k nejstarším městům v Íránu, má půl miliónu obyvatel.

Autobus nás vyplivnul na parkingu, někde ještě dost daleko od Yazdu a odjel. Ani jsme se nerozkoukali a přilepil se na nás taxikář, kterej evidentně potřeboval cash. Vydržel s námi chodit kolem nádražní haly, kam jsme si došli pro pití, nabalili jsme ještě jednoho pasažéra z Ukrajiny, a dokonce obstál i v konkurenční tahanici s ostatními taxikáři. Prostě když se chce tak to jde! Na Yazd, Vávro!

Tenhle taxikář má v sobě krom vidiny peněz i zanícení pro svou práci. Během cesty do centra nám stačil ještě nabídnout snad čtyři výlety po okolí i s prezentací fotek na jeho smartphonu a ještě si s námi střihnul selfíčko. Vykopnul nás někde u starého Yazdského města. Old city in Yazd je takový labyrint z hliněných starých domečků, paláců a mešit. V jedné z mešit jsme potkali i českou výpravu důchodců z Písku cestujících po Íránu vlakem. V průvodci je psáno cosi o vyhlášené „Old town Coffee“ s výhledem, kterou si Domča vzala do hlavy, ale jediné co se nám podařilo najít, bylo nějaké ubytování, kde ještě neměli ani otevřeno. Orientace je v tomhle hliněným ráji na bodu mrazu.

Jdeme do pryč a najednou hola hop pekárna! Nahlížíme dovnitř, kde frajeři připravují chleba jak Taliáni pizzu. Íránská pohostinnost na sebe nenechala dlouho čekat, jsme obdarováni třemi chleby. Na obrubníku vedle pekárny se s plnými hubami pokoušíme opět vyslovit superlativy vůči Íránu a tomu chlebu. Nic by v tu chvíli nebylo lepší snídaně. Jdeme ještě do pekárny, tentokrát máme připravené peníze, ale pekař nad nimi mává rukou a dává nám další chleby gratis. Masakr. My jako poděkování necháváme aspoň sušenku Milu a hašlerky.

Od pekárny jsme si to po hlavní nasměrovali na „Amir Chakhmaq Complex“. Cestou potkáváme školu, nahlížíme za vstupní branku a děti jdou asi zrovna z přestávky. Děti? Jsou tu jen kluci, už od mala jim je vštěpován pořádek místního systému. Holky a kluci zvlášť!

„Amir Chakhmaq Complex“ další superhonosný megaprostranství s fontánama. Tady byla ta sešlost asi o třistatisících mužích v černém před dvěma dny, když jsme byli v Kashanu. Koukali jsme tam na to v televizi, dávali přímý přenos, bylo to něco neuvěřitelnýho. To v Kashanu jsme zažili slabej čajíček toho, co bylo tady. Ještě tu mají navěšený reproduktory, ze kterých se pořád linou zvuky a melodie připomínající všudypřítomný islám, doznívající oslavy a ceremonie. Suneme se z tohohle náměstí pryč, když v tom najednou před námi otevřená restaurace s posezením na střeše.

Prosvištíme po schodech až na střechu. Na střeše obrovský kanape a u něj lavička a posezení a výhled na město. Oáza! Dáváme leháro, čaj s tyčinkami v cukru, jídlo a větráme naše unavené a smradlavé nohy. Tak tohle bylo pro tuto chvíli naprosto fundamentální! Škoda, že nás tlačí čas. Po zhruba dvou hodinách, co jsme se vyprděli na střeše, je na čase se zase pohnout. Další plán? Ještě dneska přejedeme do dalšího města, Shiraz. Ubytování najdeme až přijedeme.

Během těch dvou hodin se na Chakhmaq Complex sešlo snad dva až tři tisíce lidí, jímž přednáší opět duchovní. Procházíme davem žen, muži stojí ve středu prostranství odděleni zábradlím. Fotíme, co spoušť snese. Spousta lidí se s námi baví a fotí. Tohle jsou dechberoucí chvíle!

Berem prvního taxíka a vyrážíme zase zpátky na autobusák. Sotva koupíme lístky, už sedíme v buse, kterej má směr Shiraz. Dalších pět set kiláků směr jih.

Shiraz

Po pěti hodinách v autobuse stojíme někde na okraji Shirazu u čtyřproudý silnice. No nic, než se nadějeme, je kolem nás asi půl tuctu taxikářů, z nich ani jeden neumí kdáknout anglicky. Svítí si smartpohonama do mýho průvodce a koukaji, kam to chceme odvézt. Nahodile jsme vybrali jedno ubytování, o kterým jsme si mysleli, že je v centru. Po sáhodlouhých spekulacích a telefonátech s anglicky mluvícími přáteli taxikářů jsme se asi nějak domluvili. Sedíme v taxíku a děj se vůle boží.

Jsme v centru. Fakt jo! Ono se to může zdát jako brnkačka, ale místní nerozumí ani slovu „Center“. Vystoupíme z taxíku, nahodíme krosny na záda. Chvilku koukáme zmateně, chvilku koukáme zmateně do průvodce. Najednou zvednu oči od průvodce, kouknu kolem sebe a jde kolem týpek tak podobně starej jak my. Místňák v košili. Ptá se plynulou angličtinou:

On: „Nepotřebujete s něčím pomoct?“

My: „Jo jo, prosím tě, kde najdeme nejblíž hostel na přespání?“

On: „Pojďte támhle kousek, zkusím Vám tam když tak vyjednat nějakou slevu.“

Během toho, co jdeme směrem dolů po hlavní třídě, se seznamujeme, on se jmenuje Misha. Vyklopíme mu všechno, na co se zeptá. Odkud jsme, co jsme projeli v Íránu a tak. On zase nám, že byl pro léky svému otci, který má rakovinu. Po chvilce seznamování za chůze se Misha zastaví.

Misha: „Mám pro Vás návrh, pokud budete chtít, můžete spát u nás doma. Jsem tam akorát já a můj otec a žena co se o něj stará. Celé vrchní patro je volné.“

My zdvořilostně: „Ne to ne, to nemůžeme přijmout.“

Misha: „Ale jo pojďte prosím, taky takhle rád cestuju a lidi by si měli pomáhat. Jste zváni.“

My odzbrojení pohostinností: „Jo tak dobře, moc děkujeme.“

Obrátili jsme se a jdeme po ulici zpátky až na konec k metru. Během toho nám Misha stačil říct, že studoval na Ukrajině. Umí skvěle Anglicky, Francouzsky, Rusky, Ukrajinsky a díky tomu chytá i spousta slov v češtině. Metro je zavřené, volá taxi. Po chvíli jsme u domu s vysokou zdí. Vcházíme dovnitř. Vydlážděná zahrádka s kovovým zahradním nábytkem. Vstup do domu, obývák. Elektronicky polohovatelné nemocniční lůžko, na něm Mishův otec, 94 let. Spí. Pečovatelka, zvláštní menší žena v šátku. Druhé patro vybydlené. Velký obývací pokoj s terasou, dvěma pokoji a koupelnou. Jsme kompletně mimo z toho, co se kolem nás děje. Děkujeme všem shodám náhod, které nás sem dovedli.