kOmický blog CLXXXIX.

Opět zjišťuji, že jediná cesta, jak se vyhnout zklamání, je nemít očekávání. Nikoli očekávání přehnaná, ale naprosto žádná. 

Jsou dny, které se vyvinou naprosto neočekávaně; v našem domácím životě tyto převládají. V neděli jsem měla svátek. Po deštivé sobotě věnované pracovnímu úsilí převážně v interiéru mě probudilo azurové nebe - hezký dárek. Ačkoli jsem předchozí večer strávila hodinu na elipticalu, po krátkém boji s obsahem skříně jsem ukořistila legíny a vyrazila na krátkou běžeckou trať.

Po návratu jsem - ještě oděna ve zpoceném funkčním triku - během snídaně uklidila v kuchyni, abych náš krabicemi zavalený příbytek připravila na návštěvu manželových rodičů. Lehce mě rozladilo množství různě znečištěných hadrů visících na radiátorech v  chodbě, stejně jako vyprané prádlo zdobící již třetí den sušák (a znemožňující aplikaci čerstvě mokrých kusů). O špinavém nádobí hromadícím se v dětských pokojích pubertálních potomků nemluvě.

Když jsem se později vynořila z koupelny, (kterou jsem umyla a zbavila přebytečných předmětů již včera), obdržela jsem od chotě kytici květin ze zahrady a omluvné sdělení, že na můj svátek zapomněl. Následoval ho s malou kytičkou a přáním nejmladší potomek. Byla jsem mírně rozčarovaná, ač choť čestně svou chybu přiznal. O dvacet minut později doplnil informaci, že dva roky odkládanou koupelnu letos asi nedoděláme a že se dnes jeho rodiče dostaví dříve, než zněla původní domluva. Trochu mi narušili plány, jakkoli jejich pohnutky byly pochopitelné. 

Zašila jsem dceři díru v tričku a urychlila aplikaci cibule do hrnce. Plánované chilli con carne mělo být hotové před příchodem návštěvy; myslím, že ke konverzaci s hosty se práce s vařečkou poněkud nehodí. Zachránila jsem poslední třetinu večer upečené buchty, aby bylo co servírovat ke kávě. A jelikož rodiče odmítli účast při obědě, vybrala jsem z ledničky poslední zásoby šunky a sýrů a vytvořila parodii na obloženou mísu. 

Sotva jsem na talíř uložila poslední kus sýru, návštěva vcházela do dveří. Setkání proběhlo korektně. Obdržela jsem vidle a bezlepkovou stravu, děti a manžel několik cenných rad. Muž a protestující dcera ve sceleném triku se následně vzdálili na hodinu gymnastiky. Babičkou se mnou později obešla zahradu, abychom zjistily, že višni schnou větvičky. V druhém kole na obhlídku vyrazil i děda s puberťákem, mimo jiné proto, aby identifikoval možnou příčinu chřadnutí stromu. Nemaje jasnou diagnózu, nabídla se tchýně odnést vzorek do poradny, kde jí kromě odhalení škůdce poskytnou i radu na případný postřik. Za tuto pomoc jsem vděčná.

Za mírně kontraproduktivní asistence nejmladšího synka jsem po odchodu návštěvy uvařila polévku, abychom po návratu tatínka s dcerou mohli usednout ke stolu. Že při jídle putovaly synkovy kapustičky do mého talíře a omáčka skončila na stole, mě po letitém tréninku ani nerozhodilo. 

Po obědě jsem vyhlásila odpolední klid a usedla do křesílka na dvorek. Za chvíli mě svojí přítomností oblažil nejmladší potomek. Neustále něco říkal, nosil, hladil... Požádala jsem, zda mě nechá chvíli spinkat. Dokonce jsem se pokoušela spánek předstírat, ač to vyžadovalo značné úsilí. Synáček přisunul křesílka, donesl deku, kterou mě opakovaně (marně) zakrýval... Bohudík ve chvíli, kdy donesl vlastní peřinu, začalo pršet.

Uklidila jsem deky i nábytek a uchýlila se do ložnice za odpočívajícím manželem; bohužel i tam následována synem. Přilehl, převaloval se, později vstal a donesl židli a pití. Pak ještě pití tatínkovi. Když konečně vypadalo, že zůstane ležet a usne, nevydržel otec a odkráčel montovat police do šatny. Díky vzniklému ruchu ve vedlejší místnosti neusnul už nikdo.

Vyzbrojena zahradnickými nůžkami a kávou jsem prchla do zahrady likvidovat větve ničené neznámým škůdcem. Do pěti minut byl pomocník opět u mně. Lezl po stromě a srdnatě lámal větve, bohužel i ty zdravé. Když jsem si vzala srp, že obežnu trávu kolem kmenů, chopil se zahradnických nůžek. Později začal jevit zájem o srp a ve dvoře jeho pozornost upoutala kotoučová pila. To moje míra trpělivosti byla již překročena a prcek se urazil.

Vybavena motyčkou jsem se vrátila k záhonkům a zaútočila na plevel. Muž zjevně také netoužil po pomoci malého asistenta - ten se brzo objevil v zahradě, záhy následován staršími sourozenci rovněž vyhnanými otcem. Alespoň nám šla práce rychleji; zpětně souzeno (mimo běhání) to byla nejhezčí část dne.

Po návratu domů iniciovaném počínajícím deštěm se synek ve špinavých teplákách nepochopitelně umístil zpět do mé postele. Když mu došla nerozumnost jeho počínání, vystřelil tak rychle, že shodil pití, které předtím připravil tatínkovi. Přišla jsem do ložnice ve chvíli, kdy prcek prchal pryč a puberťák třímal jeden z nadbytečných hadrů z chodby. Uznávám, že se snažil následky záškodnické činnosti mladšího bratra zlikvidovat. Při bližším ohledání jsem zjistila, že mám většinu sladkého pití nalitou v kabelce.

Vysypala jsem její obsah na zem v obýváku a odešla ji vyprat. Nevinný dotaz dítěte, co to na zemi leží, jsem komentovala hlasitě a nepublikovatelně. Později jsem otřela sladký diář, peněženku i zem a vyhodila zmáčenou roušku a pár kapesníků. Tím byla moje denní angažovanost završena a ve vaně jsem vystřídala ulepenou kabelku.

Zbytek večera jsem rodinu ignorovala, až na zmrzlinový pohár, kterým se mě manžel pravděpodobně pokoušel udobřit nebo potěšit. Rodina stejně ignorovala mě, takže přání k svátku jsem se od starších dětí nedočkala. Zřejmě chybička ve výchově... či nepatřičná očekávání.