kOmický blog CDXCVII.

„Od teď jsi odbornice na hokej?“ komentoval drahý choť nevěřícně moji strategickou pozici na gauči u televize.

Nebyla jsem navlečena v národním dresu a mé hlasité komentáře se omezovaly na téměř výhradně na citoslovce. Více jsem ležela než seděla, v ruce svírala bezlepkové lahvové pivo a pocit pohodlí dotvářel rozepnutý zip džínové sukně. Po odpolední druhé směně jsem stíhala až druhou třetinu utkání se Švýcarskem.

Únava po osmi plus třech hodinách práce mi zabránila v partnerském protiútoku. V době komerčních přestávek jsem přítomné dceři neopomenula sdělit, že jsme hokejová mistrovství obětavě sledovali s tatínkem na černobílé televizi o úhlopříčce nedosahující ani 40 cm slabému signálu navzdory. Neviditelný puk a hráče následované až třemi stíny si potomci odkojení digitálním vysíláním neumí představit. To jsem ale netušila, že budou moci zažít atmosféru blízkou Naganu nebo třeba pro mne nezapomenutelnému MS ve Vídni 2005.

Na středeční zápas s neuvěřitelným skóre už jsme koukali ve třech, podpořeni nejstarším potomkem, přičemž rodinná pospolitost vydržela do konce mistrovství. Pouze synek pravděpodobně vzrůstajícího zájmu o dění na ledě mírně litoval, když následky prohraného utkání s Kanadou (sledovaného v hospůdce) rozdýchával ještě následující den.

V posledním týdnu hokejových dramat se na pohovce potkávalo už pět fanoušků, ač nejmladší z nich pravidělně v půli druhé třetiny usnul. Jenže rodinný program značně nekorespondoval s programem mistrovství – na finálový víkend totiž otec rodiny neuváženě naplánoval vodáckou výpravu na Sázavu. Jako obvykle se neomezil na svoji početnou rodinu, pročež nebylo možné plány operativně změnit. Pod záminkou hlídání domova a čtyřnožce zůstala doma pouze dcera.

Sobotní odpolední zápas ovšem naprosto nebylo možné vynechat. Nelitovala jsem, že jsem pro váhovou převahu přenechala místo kapitána lodi synovi, neb neváhal obětovat data a riskovat telefon, aby zajistil přenos utkání po dobu plavby. Datový stín v údolí Sázavy nám zkomplikoval druhou třetinu, nicméně hlasitý GÓÓÓL z chat nad řekou dával tušit změnu stavu na 3:2.

Návrat na signál přinesl uklidnění na palubě a závěrečné minuty jsme sledovali už na břehu při předávce lodí. Dcera z domova neváhala rodinu o vývoji semifinále informovat sdělením „LIDIII MY VYHRALI“, což svědčí o jejím nefalšovaném zájmu.

V neděli se jsme svorně zaujali pozice v obýváku, kde otec rodiny začal spouštět promítací plátno pro náš větší zážitek z finále. Synek ho popoháněl - bylo již rozehráno. Drama jsme prožívali společně, ignorujíc poznámky drahého chotě, že jsme všichni trenéři. Má citoslovce nyní občas nahradila tichá zvolání jako „škoda“ nebo „pozor“ - první branku jsem ovšem komentovala náležitě hlasitě.

Před třetí třetinou byl spící nejmladší fanoušek odnesen do postýlky, s ostatními dětmi jsme prožili hokejové vítězství. Uléhala jsem s pocitem národní hrdosti a pyšné matky hokejových fandů. A rovněž s vděkem synkovi našich kamarádů, který nás díky vlastní sázce přiměl sledovat první utkání...