Vzpomínky na Ameriku - dopis č. 2

"Moji milí a drazí příbuzní a přátelé, dneska vám napíšu něco o svém bydlení, spolubydlících a prvních dojmech z práce." ... tak začínal můj druhý mail ze Severní Karolíny. A kufry stále nikde.

...

Kdyz jsme v pondeli vecer dorazili na misto, byla uz tma, takze z mesta jsme nic nevideli, a popravde ani ted nedovedu moc rict, jak je vlastne velke. Na nejake pruzkumy do vzdalenejsiho okoli jsem se zatim nevydala, protoze potit se ve 40 stupnich v riflich na primem slunci a slapat nekam do dalek se mi opravdu nechtelo.

Inu, nase bydleni je patrovy dreveny domek s terasou (az mi dorazi – pokud vubec – zavazadla a budu mit kabel k fotaku, zacnu posilat snad i fotky), bile natreny, kterych jsou tu podobnych desitky a vsechny vypadaji stejne, je to takova ta klasicka americka pobrezni vystavba. Prvni noc jsme s Denisou spaly v prizemi v sestiluzkovem apartmanu, ale hned druhy den se prestehovaly nahoru k ostatnim, protoze odletaly jine dve holky. Do horniho patra se jde po schodech na terasu, ze ktere vedou schody do velkeho prostoru obyvaku, kuchyne a jidelny zaroven. Je tu jidelni stul, dva gauce, stolek s pocitem (ktery ma i reproduktory, tiskarnu...), vedle televize s DVD prehravacem. V kuchyni je veskere vybaveni – mikrovlnka, trouba, digestor, drez, tri obrovske lednice. Potom vede chodba dovnitr prostor, po kazde strane jsou dvoje dvere, ty vedou do ctyr ctyrluzkovych pokoju. V tech jsou dve palandy, stolek, tri komody a dvere do satny, kde jsou dva velke stojany s hromadou raminek, cili mista je tu na vse dost (bohuzel tam zatim nemam co dat, ze…)

Dva pokoje na kazde strane jsou spojeny spolecnou koupelnou, do ktere ma kazdy pokoj svuj vstup. Koupelna je asi jediny nedostatek bydleni – pro 16 lidi jsou dve koupelny, ktere maji navic zachod uvnitr, ne samosatne, dost malo. Uz je s tim problem ted, a to tu neni plny pocet lidi. Navic zdejsi zachod je podobny jako treba v Recku, tj. Pouzite papiry se nehazi do misy, nybrz do kose vedle, a ten je v te koupelne. Nikdo samozrejme nevynese kos s jednim papirem, cili se to tam hromadi a to mi neprijde uplne nejlepsi. Krome toho spolubydlici z vedlejsiho pokoje nejsou asi zrovna nejsistotnejsi, jakkoli jsem prosluly bordelar, ktery si na uklid dvakrat nepotrpi, z tohohle jsem byla trochu v soku. Mne nevadi tzv. cista spina (hezky termin, co), tj. rozhazene knizky po pokoji, obleceni pres zidli, ale spina ve smyslu neporadku v kuchyni a v koupelne mi vadi hodne. Takze tohle si tu asi budeme muset jeste vysvetlit.

Teoreticky kazdy den ma jedna z holek sluzbu a ma dat do poradku cely byt, hlavne kuchyni, ale prakticky se to moc nedodrzuje...

Co se tyce spolubydlicich, mam v tom jeste trochu zmatek, protoze tenhle tyden je tu takovy prestupni, spousta lidi odjizdi a prijizdi. Momentalne jsou tu 3 nebo 4 Filipinky (nedovedu rict presne, protoze vypadaji vsechny stejne, mluvi vsechny stejne, jejich jmena mi zneji taky stejne a jsou to takove nenapadne mysky, ktere ani nezaregistrujete, nevim ani, v kterem pokoji ktera bydli). Ty jsou mile, ale moc toho nenamluvi, navic vsechny v sobotu odjedou. Pak jsou tady 4 slecny z Litvy, ktere se mi taky trochu pletou, tri z nich jsou blondate a hubene a jmenuji se nejak jako Tana – Rana – Lena – Dena, takze hruza je identifikovat... zatim moc nedovedu rict, co si o nich myslim, sice se s nami bavi, ale jsou tady uz 3 tydny, cili vsechno v obchode umi, pracuji u kasy (coz je jakasi hochpozice, prestizni, no nevim, jestli si tohle rikaji prodavacky v Kauflandu) a my jsme ty nove hloupe. Ale tohle se snad casem smaze.

Pak je tu Bulharka Maria, ale skoro ji nevidim, ma asi milion praci, rano beha, vecer jezdi na kole, kde na to bere silu, je mi zahadou. Sice jsem si to tu takhle taky predstavovala a stale verim, ze aspon k tomu rannimu behani se dostanu, tesila jsem se na to, ale to by mi musely nejdriv dorazit bezecke boty, ach jo...

Nejsympatictejsi obyvatelkou (krome Denisy, se kterou jsem prijela, pochopitelne), je Natalia, ktera bydli v pokoji s nami. Je to Beloruska, ale uz nekolik let zije v Cesku, studuje v Budejovicich a cesky umi vyborne. Je mila a prijemna sama o sobe, je s ni fakt sranda, ale diky tomu, ze mluvi cesky a navic je tu uz potreti za sebou, nam muze se vsim pomoct a poradit (s kufry bohuzel ne, protoze tuhle zkusenost nema). Navic chce taky po skonceni prace cestovat na zapad, takze uz jsme tak predbezne zacaly planovat, co a jak.

Pristi tyden pry maji prijet jeste dve holky z Turecka, nevim, kolik nas tu nakonec bude. Kazdopadne v Ben Franklin pracuji pouze studenti, je to obchod, ktery je otevreny jen behem turisticke sezony, cili si s temito pracovnimi salami zcela vystaci.

Majitelem obchodu je Tommy, nejaky postarsi American, ktereho jsem jeste nevidela a pry mozna ani nikdy neuvidim. Managerem je Debbie, blondata pani tak kolem 35, se kterou jsem se jen prvni vecer privitala a pak uz ji nevidela, zato jeji pes (zlaty retriver nebo howavard, tezko rict, vypada to neco mezi tim, rozhodne uz ale hodne stary, je cely prosedively) je v obchode stale. Obvykle lezi tam, kde se nejvic plete.

Nejdulezitejsi osobou je pro nas Wade, cernoch, kteremu je pry asi 45, ale vypada tak na 30, neskutecne cinorody, neco jako provozni obchodu a devecka pro vsechno v jednom. Je hrozne mily, ale ja s nim mam obrovsky problem, absolutne mu nerozumim. Mluvi jednak strasne rychle, jednak jakymsi slangem rozhnevaneho gangstera z predmesti, takze z jeho projevu ke mne obvykle zachytim jen sve jmeno a zbytek odhaduju, většinou spatne. Jsem z toho dost nestastna, protoze si o mne asi brzy vytvori predstavu uplneho blbecka, ktery se hodi jen na tu nejjednodusii (a tedy i nejnudnejsi) praci. Ach jo.

Ostatne k prvnimu dnu v praci:

Vcera jsem mela smenu od 9 do 18 h a nudila jsem se uz po prvni pulhodine. Mym ukolem do dvou hodin, kdy byla hodinova pauza na obed, bylo rovnat tricka na raminkach podle velikosti, doplnovat klobouky a byt stale usmevava. Nohy me bolely za chvilku a hlavne to vubec neutikalo. Proto jsem prave mluvila o tom, ze mam obavy kvuli Wadeovi, nerada bych skoncila jen u teto pracovni naplne. Potom jsem byla chvili v dressing room pro zeny (je to tu oddelene, to je taky neco), tam se aspon neco delo, a odpoledne jsem byla devecka pro vsechno, volali me tam, kam bylo třeba. To znamena ve spicce pomahat u pokladny davat veci do igelitek a behat s klicema k zamcenym policim se sperky, zbranemi atd., kdyz si tam lidi neco vyberou.

Ben Franklin je obchod, kde se prodava obleceni, suvenyry, veci na plaz, pro rybareni, surfovani, plavky, rucniky, zidle, noze, dalekohledy, deky, tasky, proste strasne moc veci. Neni to ale tak velke, jak jsem se bala, da se to celkem zvladnout. Btw. americke suvenyry – to je katastrofa, jak jsem tak prochazela regaly a hlavne videla, co oni kupuji a ze se jim to libi... z toho jsem byla docela paf. Nebudu ty kyce jak z vietnamskeho trziste popisovat, radsi pak poridim fotky, at to vidite sami. Natalia me ale ubezpecila, ze po trech mesicich budu tak zpitomela, ze se mi to zacne libit. No nevim.

Co me ale dostalo nejvic, je zivy suvenyr v podobe kraba. To je tu pry velmi oblibene. Uprostred obchodu stoji jakysi drateny valec, ve kterem lezou zivi krabi, kteri maji ulitu pomalovanou barvami, ruzne vesele obrazky, vedle stoji plastikove krabicky a pytliky se susenym krmenim, nadsedne dite pribehne, ukaze, ktereho veseleho krabika by chtelo, dostane ho do krabicky, k tomu pytlik s krmenim a adieu. Na dne valce se hromadi “odpadlici”, cili ti chudinkove, co to nepreziji, a ti jsou cas od casu vysypani. No hruza. Cele tohle oddeleni (kde se prodavaji i susene hvezdice, skeble a podobne potvory) navic hrozne smrdi, doufam, ze tam me moc casto davat nebudou.

Vcerejsek v praci me tedy moc nenadchl z hlediska pracovni naplne, ale na druhou stranu po tom, co vypravela Anicka, je to ta lepsi varianta. Krome toho predpokladam, ze az se tu trochu zaklimatizujeme a vyridime si vsechny dokumenty, najdeme si i dalsi praci, protoze tahle opravdu neni narocna, smeny jsou osm hodin petkrat tydne v ruznych podobach a dva dny jsou zcela volne.

Co se tyce mych dojmu z anglictiny, zatim ze sebe nejsem nadsena. Nemam problem mluvit a rict lidem to, co potrebuju, ale porozumet jim, to je bida. Mistni jeste jdou, ti mluvi docela slusne (krome Wadea), ale zakazniky obchodu tvori prevazne turiste, kteri tu jsou na dovolene ze vsech moznych koutu USA, a kazdy mluvi uplne jinak, navic nikdo nebere ohledy, kdyz ho poprosim o pomalejsi mluvu. Asi zpomalit neumeji. Pripadala jsem si chvilemi jako blbec, ale Denisa to ma podobne a Natalia nas ubezpecila, ze na tom byla poprve uplne stejne, tak se to snad casem podda.

Ted jeste strucne k okoli. Opravdu me pobavilo, kdyz nam v pokynech psali, ze do prace muzeme jezdit na kole. Nase prace je totiz od naseho bydliste celych neuveritelnych 15 metru. Ale kdyz vidim, ze jsem asi jedina, kdo tu chodi pesky, uz me to neprekvapuje. Co jsem zatim z Nags Head videla, je jen zlomek kolem meho domu, ale v podstate je to ctyrprouda silnice, z jejichz obou stran jsou domy s mensimi silnickami. Vsichni tu jezdi autem, pesky nejdou ani k sousedum. Jeste stesti, ze muj domov a prace jsou na teze strane te silnice, protoze dostat se na druhou stranu je zalezitost na velmi dlouho. Po trech dnech jsem tu objevila jeden prechod, ktery ale stejne nikdo moc nerespektuje. Kdyz jdu do obchodu, cekam treba ctvrt ci pul hodiny, nez prejdu. Stesti je, ze nespecham, takze se nerozciluju a pockam si na jistotu.

Supermarket s jidlem je tu vyborny, maji tam vsechno a moc pekny, ale taky dost drahy. Hlavne ovoce, zelenina, jogurty, proste zdrava jidla stoji strasne moc (napr. Libra jablek 4 dolary, cili za kilo jablek 8, asi 180 Kc). Vsichni me varuji, ze bud tu clovek ji zdrave a nic neusetri, nebo nezdrave, protoze vsechny ty polotovary do mikrovlnky atd. Jsou zase hrozne levny, ale strasne pribere. Tak ja nevim, jak to nakonec vyresim. Zatim se zivim prevazne banany, protoze to je jediny ovoce, ktery je tu opravdu levny – kilo za necely dolar. A maji tu ty krasne zeleny, co miluju.

Taky se tu neda pit voda z kohoutku, takze jsem si pritahla nekolik galonu, ale voda je nastesti levna. Ackoli cola je jeste levnejsi… typicke.

Predevcirem jsme se take byly podivat u oceanu, je nadherny. Sice obrovske vlny, takze na nejake kondicni plavani to asi nebude, ale na osvezeni a valeni se na plazi super. Mame to od domu asi tak 100 metru vzdusnou carou, plaz je krasny jemnoucky pisek, proste nadhera. Jen mi chybi ty plavky a osuska...

Posledni vec – kufry. Vcera priputoval ten Denisin, ale kdyz jsem videla, v jakem stavu, nevim, jestli ji mam litovat, nebo ji zavidet. Podvozek ma uplne urvanej, visi na poslednim kousku, odrenej, pomackanej a vylil se ji do nej sampon, takze cely kufr a vsechny veci v nem jsou promaceny bublinkama. Kdyz jsem videla, v jakym stavu lovila ty veci, bylo mi ji fakt lito. Vypujcila jsem si od ni aspon kalhotky, protoze bohuzel zadny obchod se spodnim pradlem tady neni a to je momentalne muj nejvetsi problem. Zlaticko Wade mi z obchodu prinesl aspon tricko a sortky, abych mela v cem chodit doma a nemusela byt porad v riflich. Jestli se moje zavazadla neobjevi do tydne, budu muset zacit nakupovat obleceni. Ostatne vcera jsem volala na linku Delta Airlines, mluvila jsem s pocitacem, ktery po mne chtel nadiktovat kod zavazadel, zrejme jsem nasadila spravny american accent, kdyz to pochopil, a jestli jsem to zpetne dobre pochopila ja, naslo se moje zavazadlo v Norfolku (tedy tam, co jsme o nej prisly ja i Denisa), ale to druhe jeste ne. Nechapu, proc kdyz vcera privezli to jeji, nevzali aspon ten jeden kufr. Co bych ted za nej dala! A hlavne bych mela notebook, i kdyz bez kabelu. Po tom, co jsem videla jeji kufr, jak vypada, mam ale obrovske obavy o to, v jakem stavu bude… Kde se toula moje krosna, stale netusim, ale kdyz si vzpomenu na vsechno, co v ni mam, je mi opravdu uzko… nejen prislusenstvi k notebooku, fotaku, mobilu, ale i vsechny leky, boty, antikoncepci, kosmetiku… no nic. Za chvili tu na me asi vypisou sbirku pro chude.

Tak, pratele, to je pro dnesek vse, loucim se s vami a ozvu se, az zas bude neco noveho, o cem psat. Mejte se moc hezky a piste, piste, piste.

P. S. Děkuji všem, kdo dočetli, a omlouvám se za podprůměrný sloh a slovní zásobu. Běžně takhle mizerně nepíšu, ale cílem těch mailů bylo povědět co nejvíc co nejrychleji, literární ambice jsem neměla. Vytříbený jazyk si schovávám pro vznešenější témat. Spíš je to pro mě zdroj vzpomínek. A ten se mi teď v zájmu autentičnosti příčí upravovat.