Kouřit, či nekouřit - to je, oč tu běží

Nedá mi to, abych se s gustem nerozepsala o věčném souboji kuřáků a nekuřáků. Můj původně celkem nevinný článek vyjadřující sympatie senátoru Kuberovi do písmene naplnil sousloví o tom, že dílo překonalo svého tvůrce.

Politická témata jsou na tomhle blogu nejvíc v módě, takže článek přitáhl pozornost, na kterou jsem se svými dosavadními příspěvky nebyla zvyklá. Diskuse pod textem Kubera na Hrad! se však záhy zvrhla v nelítostný souboj dobra a zla neboli kuřáků a nekuřáků - tím opravdu nechci říct, že kuřáci jsou dobro a nekuřáci zlo, chraň Bůh!, pořadí je arbitrární. A já sama jsem ABSOLUTNÍ NEKUŘÁK BEZ ZKUŠENOSTI S JEDINOU CIGARETOU. Ale takhle to zapálení diskutující zřejmě pojali.

Oba tábory, kuřáci i nekuřáci, se zašťiťují demokracií a volají po svých právech, která jim má svoboda poskytnout: Proti sobě tak stojí právo kouřit a právo dýchat čistý vzduch. Které z nich stojí výše?

Z hodin občanské výchovy ještě na gymnáziu mi utkvěla jedna věta, kterou pronesl John Locke: Svoboda jednoho začíná tam, kde končí svoboda druhého. A já bych k tomu ještě doplnila: SVOBODA KONČÍ TAM, KDE NEMÁTE MOŽNOST VOLBY.

Přeneseno do cigaretové problematiky to znamená, že svoji svobodu, která je pro mě jako nekuřačku spojena s právem na čistý vzduch, budu považovat za ohroženou ve chvíli, kdy nebudu mít možnost se rozhodnout, jestli budu dýchat spolu s kuřákem nikotinové výpary, nebo dám přednost ničím nekontaminovanému vzduchu. A tento pocit zatím nemám. Stejně jako kuřák může vejít do restaurace, kde si zapálit smí, a nebo cigaretu oželí a nají se tam, kde by mu ji netolerovali, tak i já se můžu najíst v zakouřeném podniku, nebo si vybrat takový, kde pach cigaret vůbec neucítím.

Asi jsem s tímto názorem v menšině a očekávám, že nekuřáci mě ukamenují a nepochopí, že tohle hlásá někdo z jejich řad. Nicméně svým povahovým založením se prostě přikláním k co nejmenšímu počtu omezení tam, kde nejsou úplně nezbytná.

Zastávky MHD jsou veřejné místo, o jehož užitečnosti a potřebnosti nikdo nepochybuje a patrně asi nikdo z nás se bez něj neobejde (i kdyby jen jednou v životě). Tím pádem je zcela v pořádku, když se tady kouření zakáže, protože v případě čekání na autobus si jaksi nemůžeme vybrat alternativu - respektive ne alternativu srovnatelnou. (Tj. můžu místo čekání na zastávce samozřejmě jít pěšky, ale to není totéž jako jít/nejít do kuřácké/nekuřácké restaurace).

Ale co se týče restaurací, barů, hospod, vináren a dalších: Jsou to výdělečné podniky soukromého rázu, takže by mělo být zcela na majiteli a jeho uvážení, jestli svoje zařížení vyhlásí jako nekuřácké, nebo ne. Lidé mají na výběr, jestli do té které hospody půjdou, nebo ne, stejně jako je jen na hospodského úsudku, které opatření bude pro něj výhodnější a pro zákazníky lákavější.

Někteří namítají, že když kouření škodí zdraví, jde o věc veřejnou. A pokud musí majitel i do soukromé restaurace vpustit hygienika nebo policistu, není zákaz/podpora kouření jeho soukromou záležitostí. Jenže: kouření je činnost legální, ať se nám to líbí, nebo ne. Napadení hosta, kvůli kterému přijde policista, nebo podávání zkaženého masa, na které si posvítí kontrola, to už jsou věci v trochu jiné kategorii, to se nedá posuzovat stejným metrem.

Dokud není zakázáno kouření jako takové, není podle mě žádoucí, aby se jeho zákaz prosazoval zákonem v soukromé sféře. Ano, zakažme kouření tam, kde nemáme možnost výběru, kde se kuřáci i nekuřáci chtě nechtě sejít musíme a kde není okamžitá možnost obrátit se na někoho v případě, že někdo pravidla poruší.

Ale tam, kam se chodíme bavit, kam chodíme dobrovolně, kde utrácíme své peníze, tam ať si o všem rozhoduje člověk, který na naší přítomnosti vydělává. Ostatně kdyby byly nekuřácké podniky takové terno, bylo by jich už asi mnohem víc než teď.

Nicméně na závěr musím říct jediné: Lidi, proboha, nekuřte. Umřete brzo a hnusně a ten čistý vzduch je fakt třeba...