Pomalu mám dojem, že si naše strana a vláda vytvořila vlastní virtuální svět. Asi tak jako za komunismu. I tehdy byl reálný život občana nekonečně vzdálen od proklamací a uměle vytvořených oficiálních statistik.
A tehdy jí nikdo nevěřil. Ale hrdě to přehlížela, aby jednoho dne musela přiznat, že vlastně ani neví, jak si občan žije. A ta dnešní vláda? Jde v podstatě stejnou cestou. Ale je na oko alespoň sebekritická a snaží se bojovat o důvěru občanů. Bohužel se jí to nějak nevede a bez nějakých výzkumů veřejného mínění se domnívám, že trend je neustále klesající. A přitom je jasné, že právě bez té důvěry a tím i aktivní spolupráce každého občana vlastně nic nezmůže.
Je ale nepoučitelná, ba přímo tvrdohlavá a nic nedá na opravdu dobře míněné rady. Stále se asi domnívá, že jsme celkem hloupý národ, kterému je nutno nakazovat a přikazovat. A to pěkně přímo centrálně z vrcholu moci. Jistě, jsou situace, kdy to je nezbytně nutné. Předpokladem ale je, aby takovéto řízení bylo fundované a v současné době v prvé řadě smysluplné. A to je možné jen s absolutní znalostí situace.
A jsme u kořene problému. Vláda se totiž jen domnívá, že ví, ale kupodivu i nadále postupuje systémem pokusu a omylu. Není to špatný postup, ale stává se katastrofou, pokud je aplikován globálně. Příklad: Nemocnice. Vycházím z toho, že každý ředitel má dobrý přehled o tom, v jakém stavu se jeho nemocnice nachází. A také ví, kde hledat pomoc a jak dalece si může pomoci sám. Bylo by celkem nelogické, že tyto možnosti jsou v každém zdravotnickém zařízení absolutně stejné, což se týká i krajů. Takže by si vytvořil plán, který by byl realizovatelný. Včetně žádosti o pomoc od kolegů v blízkém okolí, či hejtmanství.
Jenže on musí místo toho „respektovat“ nějaká nařízení toho „nejvyššího“, který má nějaký celkem nejasný globální přehled. A to v sobě skrývá to největší nebezpečí, které může končit a doposavad mnohdy končí celonárodní katastrofou. Princip je jednoduchý. Když se vedení jedné nemocnice dopustí omylu, tak na to doplatí jen nejbližší okolí. A když se zmýlí ten diktující nejvyšší, tak to postihne všechny občany.
A takto je možno posuzovat veškerá nařízení „strany a vlády“. Je to tvrdá a neúprosná logika. Pokud tedy vláda touží po důvěře občanů a nabádá je k odpovědnosti a spolupráci, tak jim také musí dát možnost tak činit. V systému diktatury totiž takovéto vztahy a pojmy neexistují. Svobodné rozhodnutí občana je nežádoucí. Vyžaduje se absolutní poslušnost, která vede jen k pasivní rezistenci a později i k organizovanému odporu, či svržení diktatury.
Je tedy absurdní a směšné, když vláda používající prvky diktatury zároveň žadoní o důvěru občana. A přitom není ochotna nejen lépe uvážit mnohá zmatená a překotná vladařská rozhodnutí, ale ani změnit rétoriku a už vůbec ne vyměnit ty „nepoučitelné“ z vlastních řad. A ještě navíc zcela přehlíží, že díky médiím, si každý občan může hned druhý den vyposlechnout názor jak skutečných odborníků, tak těch, kteří znají reálnou situaci na konkrétním místě, aby se mohl přesvědčit, že ti nahoře se rozhodli k dalšímu pokusu, který se vzápětí ukazuje jako omyl. A místo omluvy přijde další pokus.
Je to takový vládní mocenský kolovrátek. A k tomu ještě to nejlepší. Oni ti nahoře se stále nejsou schopni domluvit, kdože je tím nejvyšším diktátorem. Hádají se jako malí kluci o balón, jeden obviňuje druhého, každý chce být ten nejlepší. Pochopitelně před voliči, a ne občany potřebující pomoc. Což je tedy absurdita, která se na celém světě hned tak nenajde.
A to všechno na úkor nás všech. Jedno je jisté: Bojovat současně proti vládě a proti pandemii je skoro nemožné. To nezvládneme, prohrajeme. Omezit pravomoc vlády je asi nereálné, zvláště, když opovrhuje ústavou. Svrhnout vládu? V současné situaci ne zrovna rozumné. Co tedy zbývá? Snad věřit v zázrak. Tedy ne, že se ten virus umoudří, ale naše vláda. A konečně nám pomůže v tom, abychom mohli realizovat něco, co se třeba nazývalo občanskou povinností. Pokud tedy ti nahoře tuší, co se za tímto společenským pojmem skrývá. Nu, modleme se.
