Přiznám, že ten slogan „10 let bez Václava Havla“ na mne působí poněkud podivně, ba přímo podezřele. Když se totiž zaposlouchám do šumu veřejného mínění, tak to pro mne zní jako třeba „30 let bez komunismu“.
Hranici mezi tím, zda oslavujeme něco či někoho koho jsme se konečně zbavili, či vyslovujeme smutek nad ztrátou uctívané osobnosti nemohu i při té nejlepší snaze najít. Pravda nejsem tu dlouho, éru Václava Havla jsem prožil v cizině, do české kotliny jsem se vrátil až v roce 2012. Jeho život politika jsem pozoroval odjinud a měl jsem přitom pocit, že je oslavován a uctíván. Konec jeho projevů před mnoha státníky světa končíval většinou potleskem ve stoje.
Po mém návratu jsem se ale setkal s úplně jiným obrazem, než byl ten, který jsem si vytvořil. Byl jsem konfrontován s pojmy jako „pražská kavárna“, „havlisté“ a „“pravdoláskaři“. Vykřikoval je nejen hlas lidu veřejného, ale i s neochvějnou pravidelností zaznívaly z úst mnoha politiků a představitelů země. Celkem rychle jsem pochopil, že se prý jedná o jakési spolky pomatenců, kteří s nepochopitelnou nostalgií lpí na myšlenkovém odkazu Václava Havla. A dokonce jsem měl i pocit, že to jsou jakoby nepřátelé lidu.
Dost mne to překvapilo, zarazilo a nabádalo i k přemýšlení o tom, kam jsem se to vlastně vrátil. Ptal jsem se sám sebe, zda jsem opravdu v této zemi kdysi žil. Jistě, ale ta společnost mi moc neseděla, primitivnost komunistické ideologie jsem pokládal za nebezpečnou jak pro mne, tak i rodinu. Rozhodl jsem se tedy pro život jinde. A pak došlo k návratu. Nedělal jsem si žádné obavy, v hlavě jsem stále měl ten „obraz“ společnosti v jejímž čele stojí Václav Havel.
A netrvalo dlouho kdy jsem začal uvažovat o tom, že tento obraz byl asi zcela falešný. Začal mne přemáhat pocit, že jsem nebyl pryč 32 let, ale jen několik týdnů. Od té doby pátrám, proč tomu tak je. Pomalu se mi vyjasňuje. Lid této země má asi zvláštní vztah k historickým postavám a hrdinům. Oslavuje a staví pomníky těm, jejichž myšlenky vymýtil z hlav lidu a uložil je do tresorů. Příklad? Jan Hus, Jan Ámos Komenský, T. G. Masaryk. Pochopitelně, protože jsme národ ne zrovna kulturně nebohatý, existuje v naší historii celá řada osobností, které nás naplňují hrdostí. Opravdu? Nebo je lépe napsat „hrdostí“?
Protože na druhé straně bouráme sochy či strháváme s podestu ty, jejichž myšlenky necháváme dále žít, doslova je recyklujeme a násilím implantujeme do dnešního života a do mozků občanů. Příklady? Lenin, Stalin, Gottwald... A poslední dobou je aktuální i Gustáv Husák. Je přímo zářným vzorem pro ty, kteří se snaží dovršit své cíle, tedy „ideologickou“ jednotu poslušných otroků tolik potřebnou pro jejich marketingovou politiku.
Nejnovějším příkladem je třeba činnost ředitele Českého rozhlasu pana Zavorala, který se rozhodl k poslední čistce, tedy konečně se zbavit jinak myslících. Ale o tom snad jindy, kdo chce dohledá si potřebné. A to vše mne dovádí k myšlence, že naše společnost se nachází na konci procesu, který nemá nic jiného za cíl, než se osvobodit od „špatného svědomí“. Tedy s konečnou platností zlikvidovat „pražskou kavárnu“ a zbavit se „havlistů“ a „“pravdoláskařů“.
Takže veškeré akce pod heslem „10 let bez Václava Havla“ pokládám jen za ideologickou masáž, která má lidu představit ty zlé a nebezpečné myšlenky pomateného rádoby intelektuála, který nás zavedl na scestí. A hlavně tím zdůraznit záslužnou činnost všech těch, kteří nás v současné době zachraňují a starají se o to, abychom se definitivně vydali po té správné cestě, kterou nám vytýčili.
A abych se vrátil k titulku. Občane, co ti říká jméno Václav Havel? Nic moc? Nevadí, nedělej si starosti, ten je stejně dávno mrtvej!
