Tak ČSSD nás zachránila!

To alespoň tvrdí její vůdci. Aha. Nepozoroval jsem ale, že by se někdo topil. Tedy vyjma našeho premiéra. Pravda, žijeme v nechutném morálním marastu, ale z toho nás ta dobromyslná strana netahá, spíše ho jen prohlubuje.

Stále nás straší tvrzením co by bylo, kdyby nebylo její prozřetelnosti. A co by tedy bylo, kdyby nebylo? Vláda by padla a občané by museli znovu k volbám. Sice trochu drahá záležitost, ale přeci jenom možnost donutit občany trochu přemýšlet. Moc to sice neumí, ale přesto. Stále se totiž drží hesla, že demokracie je něco na hraní, něco, co jednomu dovoluje myslet si cokoliv, říkat cokoliv. Ale hlavně raději nepřemýšlet a nenést za to odpovědnost.

Ta se přeci skvostně deleguje pomocí demokratické volby. Že ano. Prostě si jen vybíráme ty příští viníky. Je to velmi příjemné, pohodlné a nezatěžuje vlastní svědomí. Podle proroků z řad ČSSD by se prý novou volbou otevřela cesta k vytvoření koaliční vládní moci, která by přinesla jen Sodomu a Gomoru. A teď mi řekněte, co je na tom špatného? Buď by to občany řádně vystrašilo a možná i poučilo, či naopak velmi uspokojilo.

V tom druhém případě by bylo alespoň jasno, že se Češi rozhodli definitivně ukončit absolutně paradoxní oslavy samostatnosti, které by pak bylo možno označit za nekrolog a tím se definitivně vyrovnat s historickými omyly. Poučení z historie by konečně dostalo definitivní podobu, učebnice dějepisu by nebylo nutno již více přepisovat. Prostě přiznat, že náš národ si libuje v područí.

Ostatně nutno ještě připodotknout, že není nutno si dělat nějaké velké starosti o tom, co si o nás myslí zbytek světa. Tedy v případě Sodomy a Gomory. Díky globálnímu vývoji, který všechny naše vlády s radostí přijímají, ba se přímo před nadnárodními společnostmi plazí po kolenou, jsme totiž jen taková malá a více méně nedůležitá tečka na mocenských mapách těch, kteří žonglují se stovkami miliónů a miliard a zcela ovládají náš každodenní život.

Pravda, jejich peníze jsou jen virtuální, nikdo neví, kdy zase zmizí, ale jejich moc má kupodivu fyzikální charakter. Její existence se dá dokázat, každý ji pociťuje, každý den na nás útočí takzvaný volný trh, který určuje, kde je pánem a kdo otrokem. Problém je v tom, že až se ty peníze promění v obláček mlhy nad obzorem, tak ti otroci kupodivu zůstanou. Budou stát nazí a jenom čekat, zda se objeví někdo, kdo by je koupil a hlavně nakrmil.

A již upadlo v absolutní zapomnění, že to byly kdysi právě sociálně demokratické strany, které něco takového tušily a vedly občany k tomu, aby pozdvihli hlas a bránili se. Bylo to krédo takovýchto poltických hnutí. Že lidé v Česku na něco takového zapomínají je jisté. Hlavně také proto, že stále nechápou rozdíl mezi socialismem a sociální politikou. To je otázka výchovy, která dostala v posledních letech také řádně na frak.

Neodpustitelný podíl na tomto vývoji má však sama ČSSD a její „vůdci“. Jejich vnitřní neshody, které je možno charakterizovat jen jako primitivní boje o moc, jen pošlapávají všechny tradice, které kdysi tvořily myšlenkovou podstatu jejich strany. Stali se naivními statisty politického obchodu, kde většinou spláčou nad výdělkem. Jsou to jejich osobní existenční boje, společnost jako celek je nezajímá. Nikdy si nepřiznají, že jejich soukromé prohry jdou na bedra občanů, kteří na jejich půtky vždy doplatí.

A pokud tedy něco zachraňují, tak jen sami sebe. Jsou to oni, kteří se topí a za každou cenu prosí o záchranný kruh hozený z velitelské lodi. Ano, těch pár šťastných se možná zachrání. Ale jen za cenu dalších ztrát voličských hlasů. A to, že by se jim mohlo dostat opravdové záchrany, možná i vlastní lodi, to je stále nenapadá. Museli by se totiž obrátit na občanstvo. Jejich problém je, že nemají s čím. Takže ta Sodoma a Gomora by byla vlastně na místě. Pár let v opozici by jim neškodilo. Měli by dost času na přemýšlení a pak možnost se znovu pokusit o získání přízně občanů.

Potenciál tu je. My nejsme hloupý národ. V jádru. Ale inklinujeme často k tomu nechat se prostě zblbnout. A občas i koupit za pár cingrlátek. A to bohužel platí i pro naše politické strany. V jádru nejde vlastně o to, zda ČSSD zachrání národ, což jsou ostatně jen prázdná slova, ale o to, zda se občanstvo rozhodne zachránit politickou stranu, která by vlastně měla představovat to, co v tomto roce tak honosně, ale bez jediného zamyšlení a nezbytné sebekritiky oslavujeme.