Stal se zázrak! Konečně máme kapky moudrosti!

Padněte se mnou na kolena. Já se kaji, já zemský červ pln nevědomosti a zášti. Jak jsem jen mohl pochybovat o tom, že lidská ruka může být silnější božské. Stačí pár kapek této zázračné tekutiny a svět bude zachráněn.

Bože odpusť, ale odvracím se od tebe, a to i přesto, že jsem na tebe nikdy nevěřil. Lidský duch tě překonal. Konečně jsme dospěli k vrcholu, kdy svým rozumem dokážeme definitivně, a hlavně nekompromisně oddělit zrno od plev. Ano, trvalo nám to dlouho, tisíckrát jsme se o to pokoušeli ale marně. Až teď jsme dospěli k vytouženému cíli.

Teď už nebude pochyb o tom, kdo je na straně pokroku a kdo se sám označí za zpátečníka. Co nás to stálo nezměrného úsilí a potu, mnohdy jsme se nezalekli ani krvavých střetnutí, která často provázela naši trnitou cestou za poznáním. Byla to cesta opravdu nelehká, ale se stále pevným cílem. Neustále jsme toužili po poznání, jak rozlišovat dobro a zlo.

Ale v těchto dnech dosahujeme konečně vysněného a touženého vrcholu. Stačí vpravit jen pár kapek oné zázračné tekutiny pod kůži poddaného a jeho mysl se zázrakem změní. Je přímo osvícena Duchem naší doby. Je přímo uchvácen ba přímo pohlcen myšlenkou, která mu navěky ozřejmí jeho postavení v naší svobodné společnosti, kdy s radostí přijme úlohu oddaného služebníka pod vedením již dříve osvícených, kteří nás povedou do zářné budoucnosti.

Ano, musím přiznat, je to prosté. Ale právě proto neuvěřitelně geniální. Nezbývá než vzdát hold našim nezištným inovátorům života, kteří nemají na mysli nic jiného než dobro všeho lidu na všech kontinentech naší Země. Pravda jsou tu ještě lidé s poněkud opožděným náhledem na vývoj lidstva. S intelektuální setrvačností sobě vlastní chodí do těch podivných budov, aby zde poklekli a vzdali hold „Nejvyššímu“. Odpusťme jim. Zvláště pokud se budou řídit naším příkazem a zapálí zde svíčku na počet našeho dokonaného zázraku.

Ano, jsem šťasten. Na sklonku mého života jsem již nedoufal, že se mi dostane myšlenkového osvícení, které mne zbaví všech obav o budoucnost mých dětí a vnuků, ba i pravnuků. Ano přiznám, celý život jsem sebou táhl břímě nevěřícího. Pořád se ptal, proč to a ono, nemůže to být jinak? Ano žil jsem strastiplný život nevěrce a svými nemístnými otázkami jen ztěžoval život mému blízkému okolí a zákeřně brzdil vývoji lidstva. Teď tu klečím a roním slzy zmaru nad vlastním životem. Občané odpusťte, opravdu jsem v mé nevědomosti netušil, že jsem hrál roli zrádce společnosti.

Pro ty, kteří kroutí nad tímto textem nevěřícně hlavou snad jen poznámka, že toto je volné pokračování mého článku: Jak psáti a čísti v období cenzury. Ale pozor ne jak mysleti. Ostatně kdysi jsme říkali, že píšeme do šuplíku. Ale to jsme naše myšlenky ještě ťukali na papír. Nu, jako přirovnání to snad stačí, šuplíky se totiž opět plní.

https://kotyk.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=779313