Tak nějak vnímám propagandu mnohých obdivovatelů „amerického zázraku“. Kdysi tomu bylo jinak, ta věčnost ležela na východě. Ale časy a ideologie se mění, není to nic nového a asi to patří k lidským dějinám.
V těch dobách minulých jsem se ptal proč zrovna Rusko a proč na věčnost. Dnes se zase ptám, proč zrovna USA a také na věčnost. Nemám vyhraněný vztah k žádné z těchto politických světových stran. Obě dokáží šířit dobro, ale i zlo. Pokud o tom začneme uvažovat tak se jistě dostaneme do problémů, názory a zkušenosti se diametrálně liší.
Jisté ale je, že ti dva protagonisté naleznou společnou řeč jen v okamžiku, kdy se dohodnou na společném nepříteli. Nic nového, platí staré pravidlo: Nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Já osobně se domnívám, hlavně s ohledem na naši historii, že bychom měli být relativně opatrní, tedy si vždy dodržet určitý odstup. Je totiž nezbytně nutné si uvědomit, že v tom velkém světě jsem jen takový ostrůvek, který se často stává pouhou hrací kartou při tom velkém politickém pokru, kde je nám většinou povoleno jenom přihlížet.
Jistou nadějí, tedy nebýt nedobrovolnou „obětí“, by byla jednotná Evropa. Dlouhá léta se o to pokoušíme, ale asi marně. Prostě si vybudovat respekt obou stran, velikost bychom na to měli, ale ty myšlenky jsou mnohdy „malé“ a i „nízké“. Takže jsme se i dali zatáhnout do privátních válek, které Spojené státy americké s oblibou vedou k uhájení vlastních zájmů. A to pod krycím názvem: Boj za svobodu a demokracii. Že se jedná o laciné heslo vědí sami nejlépe.
Vůbec jim totiž nevadí tu i onde demokracii i svrhnout a nějaký ten národ si i podmanit. A také jim donedávna ani moc nevadilo, že to moc nefunguje. Snad to poznání v Afganistánu je přivede trochu k rozumu. Silně ale o tom pochybuji. Mezitím si vypracovaly jinou strategii, najímají si třeba privátní ozbrojené složky, které jsou většinou pověřeny nějakou tou „špinavou“ prací v zájmu USA. A když se to nepovede, tak se Washington vždy může tvářit, že jako s tím nemá nic společného.
Smutné je, že se tato praktika ujala i v Moskvě. Není divu, dává to určitou „svobodu“ výkladu boje za svobodu. A potom se jeden také nemůže divit, že bývalí věční přátelé nechtějí zůstávat pozadu. Společný nepřítel není k nalezení, takže nezbývá, než se postavit tváří v tvář, asi tak jako tomu bylo v období „studené války“. Takže babo raď.
Podle mého je jedinou možností opravdu jen jednotná Evropa. Jenže my máme zcela jiné starosti. Chceme být spolu, ale každý chce mít vlastní píseček. Voláme po svobodě a demokracii, ale mnohým to zachází příliš daleko. A pak máme také celou řadu jiných problémů. Třeba to, že velmi dobře víme, že elektřina je pro nás životně důležitá. A co děláme? Vymýšlíme způsob, jak její výrobu omezit. A to už nemluvím o tom, že někdo musí dohlížet na to, aby ty salátové okurky nebyly moc zahnuté.
A zpět k historii. Po druhé světové válce nás „spojenci“ rozdělili. Na ty dobré a ty zlé. Či právě opačně. Byl to takový divný kompromis za účelem zachování „míru“, ale v podstatě nikomu nevoněl. Další vývoj tomu byl důkazem. Přišel rozpad totalitních systémů a z ničeho nic hranice mezi „dobrem a zlem“ zmizely. A to se také mnohým nelíbí, zvláště, když ty hranice jsou jaksi nejisté. Jednou tak, podruhé jinak, stejně jako ideologie vlád, které se „demokraticky“ střídají.
A právě pro mnohé je jen jediná cesta: S USA na věčné časy. Nevím, kdysi tomu bylo naopak a nepřineslo to nic dobrého. A ptám se, proč by tomu v neustále se opakující historii lidstva mělo být dnes jinak. Nedělá mi to žádnou radost. Je to zase takový divný kompromis nevěštící nic dobrého. Zvláště pak, že Spojené státy americké stojí před velkým problémem. Totiž jak obhájit pozici velmoci. A pomalu je pravdou, že podstatou tohoto tvrzení se stává fakt, že mají tu nejsilnější armádu světa a jaksi počítají mimochodem s tím, že jim v tom pomůžeme.
A asi nám nic jiného nezbývá, protože myšlenka, že by také Evropa mohla být sjednocenou velmocí, je v nedohlednu. Jak říkám, my máme jiné starosti. V rámci „ideologických“ střetů, které se rodí v hlavách mnohdy ješitně samolibých politiků si musíme zajistit závisle nezávislou budoucnost jež bude závislá na někom třetím. Už jsme na dobré cestě. Ona existuje totiž taková malá zemička. Čína. Hrozná to zem neuznávající žádná lidská práva. Za to pohrdání člověkem by měla být tvrdě potrestána. Třeba absolutním embargem na veškerý export a vývoz. Proč se tak neděje? Protože by se naše „vyspělé“ a „svobodné“ společnosti jak ekonomicky, tak existenčně zhroutily.
Takže s kým to vlastně vykročíme do naší budoucnosti na věčné časy?
