Pokud vládne hysterie rozum nemá šanci

Mnohdy zastaví hysterického člověka pěkných pár facek, nebo také kýbl studené vody. Pokud ale šílí davy ovládané emocemi, tak to nebývá tak jednoduché. Státní moc obvykle nasadí vodní děla. Problém je, že opačně to nefunguje.

Jak tedy donutit rozvášněné ideologické skupiny ke smíru a podání si ruky? V historii lidstva toho většinou dosáhne jen pohled na kaluže krve, která mnohdy patřila nevinným. Teprve hrůzostrašné bojiště zchladí hlavy, které do té doby neovládal rozum, ale nesmyslná hesla přicházející z hlásných trub vůdců té či oné skupiny přivádějící davy do iracionální extáze.

Lidstvo tak činí po tisíciletí, je nepoučitelné, zkouší to znovu a znovu, stupeň civilizace nerozhoduje. Dokonce ani demokratický systém, ať už pokulhávající či nadutě vyspělý, v tomto stádiu chování se společnosti nehraje roli. A pokud přicházejí varování, tak jsou to ojedinělé hlasy, které však ti znešvaření neberou v úvahu, protože jsou zaslepení „svatým nadšením“ se kterým vedou boj za něco, co mnohdy ani nedokáží specifikovat, natož v základních rysech rozpoznat.

A tak tu tedy máme zase ty, kteří jsou nekompromisně pro a ty kteří jsou se stejným přesvědčením proti. Skutečná fakta nehrají roli, rozhoduje jen síla vykřikovaných hesel a mnohdy i moc. Tedy státní moc. S demokracií to nemá nic společného, to je jen zástěrka, mnohdy se bojuje v zájmu virtuálně vytvořené většiny, menšina se má podřídit. Ochrana jejích práv bývá pošlapávána. Je to prý nezbytná oběť ve jménu lepší budoucnosti. Že historie dokazuje, že tomu tak bývá málokdy, nikoho nezajímá.

Stejně tak, jakože princip demokracie spočívá ve férové diskusi s cílem dosáhnout rozumného kompromisu. Jinak se tomu také říká zlatá střední cesta. Pravda vždy se najdou malé skupinky, které se o to pokoušejí, ale většinou jsou umlčovány, protože jejich náhled na situaci je poněkud „komplikovaný“ pro davy, které se vzdaly rozumové úvahy. A také se těžko dají formulovat jako „bojová hesla“.

Takže zde jeden bezvýznamný pokus. Ano, očkování je potřebné. Nic proti tomu. Mnohým může zachránit život. A my dokonce víme komu, tedy koho očkovat. Není to stoprocentní, ale je v tom naděje. Za to bychom měli být vděční. Na druhé straně je to jen součást mozaiky, kterou musíme vytvořit k tomu, abychom vzali ten zpropadený virus opravdu vážně. Zatím tak neděláme. Spíše, jak už je pro lidská společenství obvyklé, ho využíváme k politickým bojům o moc a prosazování „svaté pravdy“.

A pak tu máme ještě jeden výplod naší civilizace, bezmezná a bezcharakterní touha po miliardových ziscích. Je to taková nová forma boje o moc nad zbytkem světa. Smutné je, že v této hře má jeden lidský život zcela jinou hodnotu, většinou se jedná jen o pár dolarů, které se ale jako mávnutím kouzelného proutku proměňují v miliardy, které tečou do různých kapes a kapsiček.

Je dobré si i připomenout, že ideologická sounáležitost jen málokdy končí dobře, jak jsem se již zmínil, mnohdy právě zakrvavenou dlažbou. A to už bývá pozdě. A proč se tedy nepokusit naslouchat a vzít na vědomí ony tiché hlasy, které nabádají ke kompromisu. V podstatě jen opakují pravdu našich babiček. Všeho s mírou. On se totiž i ten nejlepší pokrm stane nepoživatelným, pokud – a mnohdy i v dobré víře – do něj nasypeme všechno koření, které máme po ruce.

Pravda, není to jednoduché. Vyžaduje to tu nejtěžší zkoušku lidského charakteru. Totiž veřejně přiznat vlastní pomýlení, mnohdy i vědomé šíření nepravd, které se již staly skoro nedílnou součástí volebních bojů. Paradoxní je, že to většinou platí pro obě nesmiřitelné společenské skupiny. Jenže jedině tak je možno nalézt cestu ke kompromisu a možná se tímto posunout na cestě ke skutečné demokracii, která je nám zatím mnohem vzdálenější, než jsme ochotni si připustit. O tom, že ji v současné situaci zašlapáváme do bláta ani nemluvě.